Úvod > Německý strom

Německý strom

Tiger I

Historie výroby
Typ vozidla	těžký tank
Země původu	Německo
Výrobce	Henschel
Návrh	1941
Období výroby	1942-1944
Vyrobeno kusů	1347
Základní charakteristika
Posádka	5 (velitel, střelec, nabíječ, řidič, radista)
Délka	8,45 m (s kanonem vpřed)
Šířka	3,55 m
Výška	3,0 m
Hmotnost	57 t
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování	25-120 mm
Hlavní zbraň	88mm kanón Kw.K.36 L/56 s 92 náboji
Sekundární zbraně	2x 7,92 mm MG34 se 4 800 náboji
Pohon a pohyb
Pohon	V-12 Benzínový motor Maybach HL230P45 514,8 kW (700 hp)
Odpružení	torzní tyče
Max. rychlost	40 km/h (silnice), 20 km/h (terén)
Poměr výkon/hmotnost	12,3 hp/tunu
Dojezd	100 km / 60 km (silnice/ terén)

Tiger byl nejůčinnější a nejobávanější zbraní na tankových bojištích druhé světové války. Konec německé armády znamenal i konec Tigera, který si za dobu dva a půl roku vydobyl reputaci jako žádný jiný tank. Stal se skutečným symbolem "německých pořádkových sil" na věčně vykrvaceném bojišti. Přesvědčivě dokázal, že pouze vozidlo s nejmohutnějším pancéřováním a nejúčinnější výzbrojí může přežít na moderním válčišti.

V mnoha ohledech předznamenal vývoj moderních tanků. Vždyť i Panther, některými považovaný za nejlepší tank druhé světové války, byl z velké části zkonstruován z poznatků, které vycházeli z tanku Tiger I. Přes všechny své chyby si po celou dobu působnosti zachoval daleko nejlepší poměr ztrát na jakémkoliv válčišti proti jakémukoliv protivníkovi - to je fakt, který se tomuto "elitnímu" tanku nedá upřít.

Bojové nasazení Tigerů I.

Poprve byly "Tygři" bojově nasazeni u Leningradu v zimě roku 1942. Němci zde udržovali dlouhotrvající blokádu města, která nakonec trvala rekordních 900 dnů. Tiger byl však vzhledem ke své hmotnosti nasazen v naprosto nevyhovujícim terénu, v bažinách okolo Leningradu. Navíc se začali projevovat mechanické závady a tzv. nevychytané mouchy tohoto stroje. Avšak Hitler i přesto na jeho bojovém nasazení trval. Dnes můžeme tvrdit, že to bylo chybou, neboť tank nebyl ještě dokonale připraven na tvrdé ruské podmínky a nacisté také ztratili moment překvapení, než kdyby tyto tanky nasadili později a ve větším počtu. Takle mohli Rusové ukořistěné tanky mezitím prouzkoumat a učinit nezbytná opatření u svých zbraní dříve než by se staly vážnou hrozbou.

Ruské tanky T-34 se totiž ukázali proti Tigrům jako naprosto neučinné. Sovětské tankové jednotky střet s Tigery naprosto demoralizoval. Sověti odpověděli tankem IS-1 (Imeni Stalina) a také zesílením pancířů a montáží děla větší ráže na tank T-34. Do konce druhé světové války bylo vyrobeno neuvěřitelné množství 52 000 "téček".

Nutno podoknout, že ve válce je mimo jiné často rozhodující moment překvapení a znalost zbraní používaných protivníkem. Další důležitou věcí je iniciativa a mobilita armády. Útočník tak může rychle přemísťovat svá vojska, aniž by si toho protivník všiml a stačil se připravit. Například nedostatek zpravodajských informací a jejich neprovázanost vedl německé představitele před ruským tažením k podcenění možností protivníka. Důstojníci wehrmachtu nevěděli o existenci ruských těžkých tanků KV a T-34. Fašisté měli sice na počátku operace Barbarossa velké úspěchy díky nepřipravenosti Rudé armády na tento úder, ale také těžili z toho, že Stalin dal předtím vyvraždit většinu důstojnického sboru. Vyvražděním ruských generálů a důstojníků při tzv. Stalinových čistkách, ztratila Rudá armáda svoje know-how.

Je sice pravda, že Stalin nakonec nacistické Německo porazil, ale mohl toho také dosáhnout za menších obětí, kdyby nezabil své zkušené generály. Navíc měl jisté informace o zvýšené aktivitě wehrmachtu před jeho útokem na Sovětské území, přesto neuvedl svá vojska do pohotovosti. Ruské tažení se tak v podstatě stalo válkou diletantů. Na jedné straně Hitlera, který mnohými svými rozhodnutími přivedl wehrmacht do kritických situací a na druhé Stalina za kterého musel potom tahat horké kaštany jeho neschopnější maršál Žukov. To že Němci dokázali navzdory drtivé převaze Spojenců v druhé polovině války ještě tak dlouho vydržet je nutno přičíst bojovému duchu německých vojáků a schopnostem německých generálů.

Tank Tiger I. byl vlastně odpovědí na těžké ruské tanky KV a T-34, které začaly fašistům čím dál víc znepříjemnovat život. Wehrmacht neměl v té době k dispozici tank ani protitankové dělo, které by bylo schopno tento nový ruský tank účinně likvidovat. Než se začala vyrábět a na frontu dodávat účinnější protitanková děla, používali fašisté protiletecký flak ráže 88 mm, kterého však bylo zoufale málo proti vzrůstajícímu počtu T-34 na frontě. Naštěstí pro Němce mnoho tanků T-34 nevyřadila zpočátku z boje činnost nepřítele, ale jejich mechanické závady, hlavně špatné převodovky.

Tank Tiger byl sice velice odolný, ale nebyl díky své vysoké hmotnosti tak obratný, což však později vzhledem k vývoji války nevadilo, protože Němci přešli do obrany. Němci vyvinuli ještě tank Panther, který se též dokázal vyrovnat ruskému tanku T-34 a IS-1, ale byl lehčí než Tiger a tím pádem rychlejší a obratnější.

Významně tank Tiger I. zasáhl při tzv. Třetí bitvě o Charkov. Po kapitulaci Paulusovi armády u Stalingradu se vojska třetí říše ocitla v "nedobré situaci". Hrozilo, že povzbuzení Sověti odříznou celou kavkazkou armádu a zhroutí se německé jižní křídlo. Za této situace povolal Hitler svého nejtalentovanějšího velitele polního maršála Ericha von Mansteina. Ten navrhl ústupový manévr. Rusové se tím měli utvrdit, že německá vojska v panice utíkají. Hitler se však stále k jakémukoliv stahování vojsk stavěl s nevolí. Hitler vycházel se svých zkušeností z první světové války, kdy se v "zákopové válce" bojovalo o každý kus země. Proto se domníval, že každé těžce vydobyté území je nutno "zuby, nechty" udržet. Tato taktika se mu například vyplatila při ruské zimní ofenzívě u Moskvy, kdyby pravděpodobně větší ústup vyvolal v řadách wehrmachtu paniku. Vrchní velitel proto uvažoval, že když se mu tato taktika již jednou osvědčila může platit pořád. Avšak první velkou ránu utržila tato taktika v bitvě o Stalingrad.

Adolf Hitler, však tentokrát naštěstí rychle pochopil situaci a Mansteinovi ústup povolil. Rudá armáda samozřejmě začala nacistická vojska pronásledovat, tím se však sama vlákala do připravené pasti. Navíc se Sověti začali nebezpečně vzdalovat od svých zásobovacích základen. Polní maršál Erich von Manstein mezitím opatrně stáhnul vojska werhmachtu z Kavkazu a ustupoval na jižním křídle. Celý manévr přitom musel probíhat pokud možno spořádaně a utajeně. Po soustředění svých vojsk Manstein využil místní převahu v pancéřové technice a efektem "roztažené pružiny", mimo jiné také za pomoci čerstvě dodaných tanků Tiger, zahnal Rudou armádu na zběsilý úprk. Rusové utrpěli těžké ztráty a Němci dobyli zpět Charkov.

Tímto manévrem se podařilo na čas stabilizovat situaci na jižním křídle východní fronty a proměnit ji v mohutnou obrannou linii. V další fázi měli být Rusové "zmáčknuti" v Kurském oblouku. Von Manstein tuto operaci navrhoval již květnu, jakmile "vyschne zem", ale bohužel byla operace přeložena až na léto, neboť se čekalo na dostatečné množství nových tanků typu Panther a samohybná děla Ferdinand (umístěná na podvozku tanku Tiger I.), od kterých si Hitler hodně sliboval.

Nakonec se ukázalo, že tanky Panther jsou sice odolné, ale zatím trpí mechanickými problémy. Samohybná děla Ferdinand byla sice děsivě účinnou zbraní, ale neměla k dispozici kulomet proti pěchotě, proto se staly tyto mohutné stroje snadnou kořistí pro ruskou pěchotu, která mohla připevnit na pancíř Ferdinanda silné magnetické miny a tím ho vyřadit z boje. Později byl Ferdinand doplněn těžkým kulometem a přejmenován a Elephant (Slon). Po zkušenostech z bitvy u Kurska začala koncem roku 1942 německá armáda na svých tancích aplikovat novou ochrannou vrstvu zimmerit, která byla vyvinuta pro snížení efektivnosti užití magnetických min proti obrněným vozidlům. Miny byly umísťovány na tanky, kde drželi pomocí magnetu zabudovaného v jejich spodní části. Princip zimmeritu byl jednoduchý. Vytvořit na tanku nemagnetickou vrstvu, která by eliminovala vlastnosti magnetu tj. přichycení magnetické miny na povrch tanku.

Teď však zpátky k největší tankové bitvě druhé světové války. Rusové se o nepřátelské akci včas dozvěděli a stačili se na ní připravit. Bitva u Kurska (operace Citadela), však mohla mít úspěch, jedině v případě překvapivého německého úderu. Obě strany soustředili v této oblasti mohutné tankové síly. Německé pancéřové svazy však podlehly mnohonásobné ruské přesile.

Zdroj cs.wikipedia.org/wiki/Tiger

Tiger II

Historie výroby
Typ vozidla	těžký tank
Země původu	Německo
Výrobce	Henschel, Krupp (věž)
Návrh	1943
Období výroby	1943-1945
Vyrobeno kusů	492
Základní charakteristika
Posádka	5 (velitel, střelec, nabíječ, řidič, radista)
Délka	7,62 m 10,286 m (s kanonem vpřed)
Šířka	3,755 m
Výška	3,09 m
Hmotnost	69,7 t
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování	25-185 mm
Hlavní zbraň	88mm kanón KwK 43 "Porscheho" věž: 80 střel^[1] Výrobní věž: 86 střel^[1]
Sekundární zbraně	2x 7,92 mm MG-34 s 5 850 náboji
Pohon a pohyb
Pohon	V-12 Benzínový motorMaybach HL230 700 PS (690 hp, 515 kW)
Odpružení	torzní tyče
Max. rychlost	Max., silnice: 41,5 km/h Trvalá jízda, silnice: 38 km/h Terén: 15 až 20km/h
Poměr výkon/hmotnost	10 hp/tunu
Dojezd	Silnice: 170 km Terén: 120 km

Tento tank se měl stát nástupcem tanku Tiger I, jejichž výroba začala v roce 1942. Ale už krátce po začátku výroby tanku PzKpfw VI Tiger Ausf H1 zadalo německé vedení zakázku na nový těžký tank, který měl být vyzbrojen kanónem KwK 43 ráže 8,8 cm. Tento kanón byl schopen na vzdálenost 500 m prorazit 180mm pancíř. Vývoje nového tanku se ujaly firmy Porsche a Henschel.

Porsche přišel s návrhem kombinovaného systému pohonu s elektromotory. Dva spalovací motory o výkonu 150kW měly pohánět generátory. Tento systém se zdál náchylný k závadám a navíc na výrobu elektromotorů by se spotřebovalo hodně mědi, a tak byl Porscheho návrh zamítnut.

Henschel použil jako pohonnou jednotku zážehový motor Maybach HL230 o výkonu 515 kW. Tento motor byl již použit u tanku Tiger I. Byl použit systém dvojitých pojezdových kol, čtyři kola byla v zadní řadě a pět kol bylo v řadě přední. Čelní pancéřování bylo 150-185 mm. Tento model byl v únoru 1943 přijat do výroby pod názvem PzKpfw VI Ausf. B (Tiger II) a byly objednány tři prototypy.

Výroba prototypů se značně protáhla. První prototyp byl předveden až 20. října 1943. V prosinci téhož roku byla zahájena sériová výroba. Prvních 50 kusů mělo věž typu "Porsche", ostatní tanky měly věž "Henschel". Vzhledem k použití těžšího kanónu a silnějšího pancéřování byla hmotnost tanku Tiger II vyšší než hmotnost tanku Tiger I. Tiger II vážil 69,7 t. To snižovalo jeho rychlost, spolehlivost i jízdní vlastnosti. Ale i tak se jednalo o jeden z nejlépe vyzbrojených a nejodolnějších tanků druhé světové války.

U několika prvních tanků byl použit binokulární zaměřovač, u ostatních byl však použit monokulární zaměřovač. U některých vyrobených tanků byl použit také vylepšený kanón KwK 43/III ráže 8,8 cm. Připravovalo se dokonce i použití kanónu ráže 128mm.[zdroj?] Celkem bylo od začátku výroby do konce války vyrobeno 492 kusů těchto tanků.

Své využití našly především tyto dvě modifikace: velitelský Tiger II a stíhač tanků Jagdtiger. Velitelské tanky byly vybaveny radiostanicemi. Typ SdKfz 267 byl vybaven radiostanicemi typu FuG5 a FuG7 pro komunikaci na úrovni praporu a roty. Typ SdKfz 268 byl vybaven radiostanicemi FuG5 a FuG8 pro spojení s plukem a divizí. Tyto radiostanice měly standardní prutové antény. Na velitelské tanky bylo předěláno asi 10 tanků Tiger II.

Tanky Tiger II byly přijaty do výzbroje na jaře roku 1944. Jejich první bojové nasazení na východní frontě v rámci protiútoku na sovětské předmostí u Sandoměře v srpnu 1944 skončilo naprostým debaklem. Během tří dnů ztratili Němci (mimo jiných ztrát) 11 tanků Tiger II v boji se sovětskými tanky T-34/85, IS-2 a ve zrádném písečném terénu.

Nejznámější je ale jejich nasazení v ardenské protiofenzívě v prosinci roku 1944. Tato bitva v Ardenách začala 16. prosince 1944. Jejím smyslem bylo znemožnit velké akce angloamerických jednotek, aby mohly být veškeré vojenské síly nacistického Německa použity na východní frontě proti SSSR. Tankům však brzy došly pohonné hmoty a navíc se vyjasnilo, což znamenalo, že spojenci začali bombardovat silniční a železniční trasy, města a nacistická vojska. Německý útok začínal slábnout a navíc tanky Tiger II musely být přesunuty na východní frontu, aby se zúčastnily bojů proti sovětské ofenzívě. Tím začal končit německý útok a vojska Třetí říše se začala stahovat do bezpečí Siegfriedovy linie.

Tanky Tiger II byly použity také v poslední německé ofenzívě, tj. v operaci Jarní probuzení, jejímž cílem bylo znovudobytí Budapešti na jaře roku 1945. Po nadějném začátku se ovšem zamotaly do bahna a to byl konec operace.

Tiger II byl zkrátka jedním z nejsilnějších tanků druhé světové války, jemuž konkuroval pouze sovětský tank IS-2, který měl 122mm kanón, a americký M26 Pershing, který byl zařazen do bojů na západní frontě až v únoru 1945, v přímém boji proti němu však americké M4 Sherman a ruské T34/85 neměly vůbec šanci. Královské Tygry měly ve své výzbroji především samostatné prapory těžkých tanků jak Heer tak SS.

Zdroj Wikipedie

E 100

E-100 (Tiger-Maus)
Posádka
Posádka	Velitel Dělostřelec Nakladače (2) Řidič Radista
Fyzikální vlastnosti
Hmotnost	123,5 t
Délka	11,073 m
Šířka	8,733 m
Výška	3,375 m
Střelba výšku	2,45 m
Světlá výška	50 cm
Pozemní délka kontakt	4,9 m
Měrný tlak	1,26 kg / cm ²
Brnění
Hull, přední	150-200 mm
Trup, boky a zadní	120-150 mm
Hull, horní	40 mm
Hull, spodní	40-80 mm
Turret, přední	200 mm
Věžička, boky a zadní	80-150 mm
Turret, horní	40 mm
Výkon
Maximální rychlost	23 km / h
Maximální stupeň	30 °
Trench crossing	2,9 m
Svislá překážka	85cm
Hloubka brodění	165 cm
Objem palivové nádrže	2050 l
Počet ujetých kilometrů (silnice)	12,81 l / km
Počet ujetých kilometrů (cross-country)	20,5 l / km
Cestovní rozsah	160 km
Řada Cross-country	100 km
Motor
Značku a model	Maybach HL 230 P 30
Typ	Vodou chlazené
Válce	12
Výtlak	23 000 cc
Palivo	Benzín
Max. řídí rychlost	2500 rpm
Net hp	600
Výzbroj
Hlavní zbraň	12,8 cm Kw K (L/55) 7,5 cm Kw K (L/24)

Panzerkampfwagen E-100 byl německý druhoválečný supertěžký tank, nejtěžší z plánované Entwicklung Serien (série řady nových tanků pro německou armádu). Ta zahrnovala celkem 5 tanků od lehkých až po supertěžké:

E-5 (kategorie 5-10 tun), ultralehký tank, nový koncept

E-10 (kategorie 10-25 tun), lehký tank, náhrada za Pz38(t)

E-25 (kategorie 25-50 tun), střední tank, náhrada za PzKpfw III, PzKpfw IV

E-50 Standardpanzer (kategorie 50-75 tun), těžký tank, náhrada za PzKpfw V Panther, PzKpfw VI Tiger I

E-75 Standardpanzer (kategorie 75-100 tun), těžký tank, náhrada za PzKpfw VI Ausf. A Tiger I, Ausf. B Tiger II (Königstiger)

E-100 (kategorie 100+ tun), supertěžký tank, nový koncept, protiváha PzKpfw VIII Maus firmy Porshe

Při předložení k posouzení, se však Adolf Hitler díky své posedlosti gigantománií rozhodl schválit jen nejméně potřebný, supertěžký E-100.

Hmotnost se měla pohybovat okolo 155 tun (jeho protivník Maus vážil 180 tun). V rámci úspor byla v prosinci roku 1942 upravena na 130 tun, s tím, že na korbu budou použity díly z Tigeru a věž z tanku Maus. Pokyn k započetí vývoje byl zadán Waffenamtem v červnu roku 1943.

Prototyp měl pohánět motor Maybach HL 230 P30 o výkonu 700kp, používaný i na Pantheru a Königstigeru. Tento motor však byl konstruován pro 45 tunový Panther, i 70 tunový Königstiger byl tím pádem silně podmotorován, je jasné, že pro 130 tunový E-100 to muselo platit dvojnásob. Odpovídala tomu i výsledná maximální rychlost: 23km/h. Právě proto se pro sériovou výrobu počítalo s novějším motorem Maybach HL 234 o výkonu 1 200kp, při předpokládané maximální rychlosti asi 40km/h. Spotřeba pohonných hmot však byla absolutně nepřijatelná: 1000 litrů na 100km, při nádrži o objemu 1200 litrů. U E-100 našla uplatnění již užívaná převodovka Maybach Olvar 40 12 16B, která umožňovala řazení osmi stupňů vpřed a čtyř vzad.

Maus

Pancéřování a výzbroj
Posádka	5-6 osob
Délka	10,9 m
Šířka	3,76 m
Výška	3,66 m
Hmotnost	188 t
Pancéřování	60-240 mm
Hlavní zbraň	128 mm KwK44 L/55
Sekundární zbraně	koaxiální 75 mm KwK 44 L/36.5
Pohon a pohyb
Pohon	dieselový MB517 1200 hp (895 kW) 895 kW (1200 hp)
Odpružení	torzní tyče
Max. rychlost	13 km/h
Poměr výkon/hmotnost	6.4 hp/tun
Dojezd	160 km po silnici, 62km krajinou

Za skutečného otce supertěžkých tanků je považován doktor Ferdinand Porshe. Ten se setkal osobně s Adolfem Hitlerem 29.listopadu 1941 na půdě Říšského kancléřství a nadchl vůdce pro svůj nápad , realizovat extrémně silně opancéřovaný tank s váhou okolo 100 tun, nakonec však byla váha překročena o téměř 90 tun což řadí Mause mezi nejtěžší tank světa.

S podporou nejvyšších míst Porshe na své studii pracoval s velkou vervou dále, až v květnu 1942 se na nátlak ministra zbrojní výroby Alberta Speera spojil s týmem Kruppova závodu, který také pracoval na vývoji supertežkého tanku. Zprvu bylo krycí méno projektu Mamut, které bylo záhy změněno na Maus (Myš).Vojenské označení projektu bylo Typ 205.

V prosinci 1942 oznámili Porsche a Kruppův zástupce dr.Muller, že do léta 1943 by mohl být realizován prototyp Mause a poté by následovala sériová výroba tempem pěti kusů měsíčně. V průběhu vývoje hmotnost vozu stále vzrůstala, rovněž hlavní výzbroj se přesunula do jiných dimenzí.

Celkově se nyní zvažovali čtyři návrhy, buď kanón ráže 150 mm, upravený protiletecký kanón Flak ráže 128 mm či jeho prodloužená modifikace shodné ráže, nakonec mněl být adaptován námořní kanón ráže 127 mm, původně určený pro torpédoborce. Nakonec byl použit 128 mm kanón KwK 44 délky 55 ráží. Napravo od něj byl instalován koaxiální 75 mm kanón KwK 44 délce hlavně 36 ráží.

Věž, vyvinutá firmou Krupp byla optimalizována i pro instalaci kanónu ráže 150 mm. Nalevo od 128mm kanónu bylo vytvořeno střeliště pro 7,92mm kulomet MG 34, určený především pro boj s nekrytou pěchotou nepřítele. U sériových vozů se počítalo pro zvýšení učinnosti namísto kulometu s automatickým 20mm leteckým kanónem MG 151/20.

V konečné podobě byl Maus řešen jako rozměrný typ jednoduchých tvarů, na korbě byla umístěna masivní plně otočná vež, v jejíž čelní stěně se nacházela veškerá organická výzbroj tanku.Čelní pancíř vany vozu měl tlouštku 200mm, její stěny 180mm a zadní strana 160mm. Čelo skýtalo pancéřovou ochranu silnou 240mm, její boky a zadní stěna 200mm.

V zadní části věže se nacházelo skladiště 128mm granátů. Bylo jich zde dvacet čtyři, přičemž plný počet ve voze činil osmašedesát kusů. hlavní skladiště munice se nacházelo pod bojovým prostorem, zde bylo uloženo i 175 75mm granátů, dalších 25 střel stejné ráže bylo uloženo ve speciálních boxech v interiéru věže, souhrný počet 75mm munice tedy činil 200 kusů.

Originálně konstrukční tým vyřešil otázku podvozkové skupiny. pojezdová kola byla řazena na každé straně řazena do čtyř řad, přičemž vždy čtyři kola tvořila nezávisle zavěšenou skupinu, představující jakýsi "vozík". Samotné kolo mělo průměr 55cm.

Na každé straně podvozku se nacházelo šest těchto čtyřkolých skupin. Vrchní část každé skupiny přitom ještě nesla dvě napínací kladky o průměru 10cm. Každou polovinu podvozku doplňovalo mohutné hnací a napínací kolo. Na neobvykle členitý podvozek byly navlečeny nevídané pásy o šířce 1,10m. Část z pojezdových skupin tanku Maus se vyráběla také v plzeňské Škodovce.

První stroj byl zkompletován v červnu 1944. Nedlouho po něm následoval druhý prototyp V2 s motorem DB 517.Oba stroje byly přepraveny na specialních železničních čtrnáctinápravových podvalnících do vojenského testovacího střediska Kummensdorf k jízdním a střeleckým zkouškám.

Jakmile se dějište válečných událostí přiblížilo ke Kummensdorfu, nechalo vedení středisko připravit k boji i oba tanky Maus. Stroje vyrazily k Wunsdorfu, přičemž na křižovatce dnešní silnice č.96 směrem na Topchin zůstal jeden tank stát s poruchou motoru. V zápětí jej bez další úhony ukořistili rudoarmnejští vojáci. Druhý obrněnec byl o několik kilometrů dál vyhozen do povětří.

Do dnešních dob se dochoval minimálně jeden kompletní Maus v legendárním vojenském muzeu v Kubince. Můžeme se však jen dohadovat jestli jde o ukořistěný stroj, nebo o stroj složený z dílů ukořistěných ve zbrojovkách Třetí říše.

Landkreuzer P. 1000 Ratte

Základní charakteristika
Landkreuzer P. 1000 Ratte
] Srovnání velikosti s tanky Panzer VIII Maus a Tiger Další obrázek
Posádka	20+ osob (až 41?)
Délka	35 m
Šířka	14 m
Výška	11 m
Hmotnost	1 000 t
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování	150-360 mm
Hlavní zbraň	2× 280 mm 54.5 SK C/34
Sekundární zbraně	1× 128 mm KwK 44 L/55 8x 20 mm Flak38 2x 15 mm MG 151/15
Pohon a pohyb
Pohon	8x námořní vznětový dvacetiválec Daimler-Benz MB501 nebo 2x čtyřiadvacetiválcový námořní vznětový MAN V12Z32/44 (12,000 až 13,000 kW (16 000 až 17 000 hp)
Max. rychlost	40 km/h
Dojezd	~ 190 km

Landkreuzer P. 1000 Ratte (Krysa) byl návrh obřího tanku Nacistického Německa vyvíjeného za Druhé světové války. Měl mít 11 metrů do výšky, 14 metrů na šířku a 35 na délku. Projekt však Albert Speer na začátku roku 1943 zrušil a tak nebyl žádný z tanků dokončen.

Návrh skončil víceméně ve fázi vývoje. Podle některých zdrojů byla postavena věž a posléze zabudována do pobřežní obrany blízko Rotterdamu, ale vzhledem k tomu, že tato věž odpovídala věžím pro třídu bitevních lodí Scharnhorst, je pravděpodobnější, že s vývojem Ratte neměla nic společného.

Vývoj začal roku 1941 studiem sovětských těžkých tanků, který vedla firma Krupp. Tato studie mimo jiné zrodila myšlenku supertěžkého tanku Maus. Studie vedla k návrhu ředitele společnosti Krupp Groteho, speciálního důstojníka přes konstrukci ponorek, který 23. června 1942 Hitlerovi nabídl návrh 1 000 tunového tanku, pojmenovaného Landkreuzer. Měl být vyzbrojen námořními děly a pancéřování mělo být tak silné, že by ho mohly poškodit jen podobné zbraně, jakými byl vyzbrojen. Kvůli nesmírné hmotnosti měl být vybaven třemi 1,2 m širokými pásovými podvozky na každé straně trupu s celkovou šířkou 7,3 m. To mělo zlepšit stabilitu a rozložení hmotnosti, ale jen hmotnost samotná by zničila cesty a mosty, což činilo tank extrémně nepraktickým. Ale i tak se čekalo, že světlá výška 2,1 m by ho měla učinit schopným lehce překročit řeky. Hitler byl očarován Groteho konceptem a přikázal společnosti Krupp začít s vývojem. 29. prosince 1942 byly hotové nákresy a projekt dostal jméno Ratte (Potkan).

Landkreuzer měl být poháněn dvěma dieselovými motory MAN V12Z32/44 24 (používaly se i v U-Bootech) s výkonem 8 500 koňských sil nebo osmi diesely Daimler-Benz MB 501 20 s výkonem 2 000 koní. (používaný v E-bootech). Motory spolu musely dávat výkon alespoň 16 000 koní, aby mohly tankem pohnout.

Hlavní výzbroj měly tvořit dvě námořní děla ráže 280 mm SK C/34, namontované v upravené věži, která se používala v německých válečných lodích. Vedlejší výzbroj mělo tvořit 128 mm protitankové dělo, používané např. v Jagdtigrech a Mausech, dva kulomety ráže 15 mm Mauser MG 151/15 a osm protiletadlových děl Flak 38 ráže 20 mm. Přesná poloha protitankového děla ráže 128 mm není známa, ale předpokládá se, že mělo být namontované v hlavní věži nebo, což je logičtější, by mohlo být namontované ve vlastní menší věži. I když vývoj daleko nedospěl, tak se věří, že věž byla skutečně postavena a potom byla použita jako pozemní dělostřelecká baterie. Několik takových postavení přežilo druhou světovou válku a mnoho jich používalo dělové věže z poškozených nebo zničených válečných lodí velmi podobných věži, která měla být použita v Lankreuzeru. Oproti zmínkám, že věž z Landkreuzeru měla být použita jako pozemní dělostřelecká baterie, neexistuje důkaz, že vůbec někdy existovala. Věže z válečné lodě Gneisenau byly použity jako součásti pobřežní obrany v norském Trondheimu, podle čehož se někteří domnívají, že někde tam skončila i věž z Landkreuzeru.

Zdroj Wikipwdie - autor Alebo

Landkreuzer P. 1500 Monster

80 cm granát v porovnání s T-34

Základní charakteristika
Landkreuzer P. 1500 Monster
Posádka	???
Délka	42 m
Šířka	18 m
Výška	7 m
Hmotnost	1 500 t
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování	250 mm
Hlavní zbraň	1x kanon 800 mm K (E)
Sekundární zbraně	2x 15cm sFH 18/1 L/30(houfnice) Několik 15 mm kanonůMG151/15
Pohon a pohyb
Pohon	4 x diesel MAN M9v 40/46 (U-boat) 2 200 hp
Odpružení	???
Max. rychlost	15 km/h
Poměr výkon/hmotnost	???
Dojezd	???

Landkreuzer P.1500 Monster byl návrh německého supertěžkého tanku z 2. světové války. Reprezentoval vrchol německého vývoje supertěžkých tanků.

23. června 1942 navrhlo německé ministerstvo výzbroje 1 000 tunový tank Landkreuzer P. 1000 Ratte. Adolfa Hitlera projekt zaujal a tak byl schválen. V prosinci tohoto roku navrhla společnost Krupp větší, 1 500 tunový tank Landkreuzer P.1500 Monster. V roce 1943 však byly oba projekty zastaveny Albertem Speerem.

Landkreuzer P.1500 Monster měl být mobilní dělostřelecká pevnost, jejíž dělo ráže 80 cm mělo mít dostřel 37 km a jeho 7 tunové projektily měly zničit jakýkoliv opevněný cíl. Jednalo by se o největší mobilní dělostřeleckou jednotku, jaká by byla kdy postavena.

Šlo o největší projekt supertěžkého tanku, který byl kdy navržen. Německý tank Panzer VIII Maus byl zase největším, jaký byl kdy postaven. Pro porovnání, Landkreuzer P.1500 Monster měl vážit 1 500 tun, Maus „jen“ 188 tun a těžký tank Tiger jen 57 tun. Lankreuzer P.1500 Monster měl mít čelní pancíř silný 250 mm a pohánět ho měly 4 dieselové motory, které používaly ponorky. Hlavní výzbroj mělo tvořit 80 cm dělo, vedlejší dvě těžké houfnice ráže 15cm sFH 18 a kanony MG 151.

Vývoj těchto tanků přinášel mnohé problémy spojené s hmotností. Tato vozidla nemohla používat cesty natož mosty, nemohla být přepravována železnicí a motory měly obrovskou spotřebu. Čím byl tank větší a těžší, tím byly i tyto problémy větší, až se tank stal nemožným a nepoužitelným. Problémy dělal i pohon - motory z ponorek by sice dokázaly Landkreuzerem pohnout, ale i tak by se pohyboval pomalu a byl by velmi zranitelný útokem ze vzduchu.

Zdroj Wikipedie - autor Megapixie

PzKpfw I

Pancéřování a výzbroj
Posádka	2
Délka	4,4 m
Šířka	2 m
Výška	1,7 m
Hmotnost	6 t
Pancéřování	13 mm
Hlavní zbraň	2x 7,92mm kulomet
Pohon a pohyb
Pohon	Benzínový motor Maybach NL38TR 75 kW (100 hp)
Odpružení	šroubová/listová pružina
Max. rychlost	40 km/h
Poměr výkon/hmotnost	17hp/tunu
Dojezd	od 115 do 140km

Historie tanku PzKpfw I sahá až do počátku 30. let, kdy začala německá armáda plánovat své dozbrojení obrněnou technikou. Byly plánovány nenáročné lehké tanky PzKpfw I a II, které měly posloužit jako cvičná vozidla, doplněné PzKpfw III a IV pro skutečné bojové účely.

Propozice k postaven pouze 5 tun těžkého vozidla, vyzbrojeného dvěma kulomety MG 13 dostaly firmy Daimler-Benz, Henschel, Krupp, MAN a Rheinmentall.

Vítězem této soutěže a objednávky na prvních 150 kusů se stala firma Henschel se svým Landwitschaftlichter Schlepper - zemědělský tahač (kvůli německému zákazu výroby mimo jiné tanků Versaillskou smlouvou, nesly ranné německé tanky názvy zemědělských strojů), po zrušení Versaillské smlouvy byl potom do výzbroje německé armády tento typ zařazen pod jménem PzKpfw I (SdKfz 101)

Tank se ještě jakž takž dokázal prosadit ve Španělské občanské válce, po začátku druhé světové války a rozjetí operace Barbarossa však neměl ani proti ruským lehkým tankům stejné kategorie: T-26, T-46 ani nejmenší šanci (podobně, jako u PzKpfw II). I když nebyl Panzer I na bojišti nijak zvlášť úspěšný, mohli díky němu němečtí tankoví konstruktéři i samotní tankisté držet krok s dobou.

Verze:

Ausf. A - základní verze, prvních 470 kusů

Ausf. B - verze se silnějším motorem, vyrobeno asi 1700 kusů

Ausf. C až F - sériově nevyráběné prototypy

PzBfWg I - velitelská verze PzKpfw I

Odvozené verze:

Flammpanzer I - plamenometný tank

Panzerjäger - stihač tanků s dělem PaK L/43(t), vyrobeno 200 kusů

Sturmpanzer I Bison - 20 podvozků PzKpfw Ausf. B bylo osazeno těžkým pechotním dělem sIG 33 L/12 ráže 150mm a upraveno na samohybné děla

Použitá literatura: [26] Christoper Chant - Encyklopedie tanků

PzKpfw II

Pancéřování a výzbroj
Posádka	3
Délka	4,8 m
Šířka	2,2 m
Výška	2 m
Hmotnost	7,2 t
Pancéřování	14,5 mm
Hlavní zbraň	20mm kanón
Sekundární zbraně	1x 7,92mm kulomet MG-34
Pohon a pohyb
Pohon	6-válcový Maybach HLBenzínový 105 kW(140 hp)
Odpružení	listová pružina
Max. rychlost	40 km/h
Poměr výkon/hmotnost	15hp/tunu
Dojezd	200km

Lehký tank (kódově SdKfz. 121) vznikl díky permanentnímu nedostatku PzKpfw III a IV pro německou armádu. Toto vozidlo o hmotnosti pouhých 10-ti tun mělo být vyzbrojeno rychlopalným 20mm kanonem a dále mělo také disponovat jedním kulometem standardní ráže 7,92mm (pravděpodobně MG 43), takže byla nová "Panzer dvojka" schopna dobře podporovat útok pěchoty. Tank obsluhovali celkem 3 muži: velitel, řidič, střelec/radista.

V červenci roku 1943 zadal Waffenamt výše uvedené propozice firmám Krupp, MAN, Henschel a Daimler-Benz (tyto společnosti se účastnily již soutěže na konstrukci tanku PzKpfw I). Po předvedení všech čtyř LaS 100 (Landwitschaftlichter Schlepper = zemědělský tahač) však zbrojní úřad stále nebyl spokojen, a tak se rozhodl pro kompromis mezi prototypy firem MAN (korba) a Daimler-Benz (nástavba). Na koni roku 1935 započala výroba předséiových Ausf. a1. Přestože byl těžší a lépe vyzbrojený, než jeho předchůdce, PzKpfw I, pro skutečnou bitvu však byl příliš lehký, a tak se nejlépe prosadil jen v roli cvičného tanku, v prvních fázích války případně jako průzkumník. Dobře však prosloužil, jako základ pro různé modifikace, které najdete v seznamu "Odvozené verze", níže na stránce.

Postrachem na bojišti tedy rozhodně nebyl, osvědčil se ve Španělské občanské válce, v letech 1936 - 1939 a v německém počátečním útoku na Polsko, který odstartoval druhou světovou válku. Po jejím rozjetí však tyto tanky neměly žádnou šanci konkurovat spojeneckým vozidlům, tím pádem zůstal u role průzkumné a později jen cvičné. Poslední stroje byly vyřazeny na konci války. Níže vidíte seznamy jeho verzí a úprav.

Verze:

Ausf. a1 až a3 - první předsériové verze, dochromady vyrobeno 75 kusů

Ausf. b - předériová verze se silnějším motorem a pancířem

Ausf. c - předsériová verze s upraveným podvozkem, přesný počet vyrobených kusů není znám

Ausf. A - první sériový model, vyrobeno ??? kusů

Ausf. B až F - další "upgrady", dohromady témeř 3 000 kusů

Ausf. G až M - nerealizované prototypy

Leopard - nerealizovaný prototyp průzkumného tanku

Odvozené veze:

Flammpanzer II Flamingo - plamenometný tank, pokračovatel Flammpanzeru I, odvozeného od PzKpfw I

Geschüstzwagen II Wespe - samohybné dělo na podvozku PzKpfw II s houfnicí leFH 18/2 L/26 (nebo -/28) ráže 105mm, vzhledově připomínala "Vosa" "Cvrčka" (Grille) na podvozku tanku PzKpfw 38 (t)

Luchs - úspěšný průzkumný tank, vyrobeno přes 100 kusů

Panzerjäger Marder II - bezvěžový stihač tanků na podvozku PzKpfw II s kanonem typu PaK 40/2 L/43, ráže 75mm

Schrumpanzer II - obojživelný tank

Sturmpanzer II Bison - asi 10 podvozků PzKpfw II osazených pěchotním dělem sIG 33 L/12 ráže 150m, stejným, jaké nese také Sturmpanzer I Bison

Použitá literatura: [26] Christoper Chant - Encyklopedie tanků

PzKpfw III

Pancéřování a výzbroj
Posádka	5
Délka	5,52 m
Šířka	2,9 m
Výška	2,5 m
Hmotnost	22 t
Pancéřování	70 mm
Hlavní zbraň	kanón KwK38 L/42 ráže 50mm
Sekundární zbraně	2x 7,92mm kulomet MG-34
Pohon a pohyb
Pohon	12-válcový benzínový motor Maybach HL 120 TR 223 kW(300 hp)
Odpružení	torzní tyče
Max. rychlost	40 km/h
Poměr výkon/hmotnost	hp/tunu
Dojezd	155 km

situace vyjížděly z výrobních linek tanky tohoto typu již od konce třicátých let.

Samotný vývoj tohoto typu začal v roce 1933, kdy zadal Waffenamt (zbrojní úřad) propozice k projektu středního tanku pro pětičlennou posádku, o celkové hmotnosti do 15 tun. Požadovaná maximální rychlost byla okolo 40km/h a posádku mělo tvořit 5 mužů - velitel se střelcem a jeho nabíječem ve věži a řidič s radistou v přední části trupu. Tyto propozice předal Waffenamt firmám Daimler-Benz (sídlo v Berlin-Marienfalde), MAN (Norimberg), Krupp (Essen) a Rheinmentall-Borsig (Berlín). Vývoj probíhal pod označením ZW - Zugführer Wagen (vozidlo velitele čety). Tank měl být vyzbrojen mimo dvou podpůrných kulometů MG 34 také kanonem ráže 37, nebo 50mm. Právě o něj se vedl spor. Waffenamt prosazoval kanon menší ráže, vojenský inspektorát požadoval užití kanonu větší ráže. Nakonec byl i kvůli praktičnosti vybrán "sedmatřiceti-milimetrák" (podobné dělo - KwK 35/36 L/45 bylo již pěchotou používáno, takže nebylo nutné používat speciální munici, údržbu...). Waffenamt však vyhověl inspektorátu v požadavku na možnost umístit do věže místo klasickéh děla také alternatiní kanon ráže 50mm. Hmotnostní limit se však ukázal, jako neudržitelný, a tak byl zvýšen na 24 tun. Do záběrečného testování postoupily jen prototypy firem Daimler-Benz a Krupp. Samotné testování proběhlo na testovacích polygonech v Ulmu a Kummersdorfu, na přelomu let 1936 a 1937.

Prototyp firmy Krupp označovaný MKA měl podvozek složený ze šesti plných pojezdových kol, loukoťového kola napínacího a také perforovaného kola hnacího. Otočná věž byla umístěna uprostřed trupu, na ní bylo instalováno jak proslulé dělo ráže 37, tak doplňkový kulomet MG 34 (Machine Gewehr)ráže 7,92mm.

Přesto všechno ale ze soutěže vyšel, jako absolutní vítěz konkurenční prototyp firmy Daimler-Benz, jehož hlavním trumfem byla jednoduchost, a tím pádem i snadná údržba. Výsledným sériovým strojem se pak stal PzKpfw III s kódovým označením SdKfz 141. Konkurenční prototyp dosloužil neznámokde, pravděpodobně, jako školní vozidlo. Posloužil však, jako základ při stavbě PzKpfw IV.

Podvozek vítězného prototypu a potažmo i sériového stroje byl velmi podobný podvozku prototypu firmy Krupp: 6 pojezdových kol po obvodu obehnaných gumovou obručí a pás seshora dosedal na dvě podpůrné kladky. Hnací i napínací kolo však bylo situováno nad úroveň tanku. Trup byl svařen a snýtován z pancéřových desek o síle 14,5mm. Pouze dno vany bylo slabší, a to konkrétně 5mm. Průlezy řidiče a radisty se nalézaly v rovné ploše na přídi tanku a byly uzavřeny dvojdílnými poklopy. Ostatní členové posádky sídlili ve věži (velitel, střelec a jeho nabíječ). Za již zmíněnou plošinou se nacházela nástavba, v jejíž levé části se nacházel řidičův odklopný průzor a v části pravé byl potom zabudován korbový kulomet MG 34. V bočních stěnách věže byly průlezy pro střelce a nabíječe. V zadní části se nacházela velitelská kupole s osmi simetricky umístěnými průzory pro velitele tanku. Síla pancéřování věže tanku činila taktéž 14,5mm, kromě stropu, jehož pancéřování bylo tlusté 10mm. Čelo věže neslo hlavní zbraň - kanon KwK 36 L/45 ráže 37mm, sdélkou hlavně 45 ráží a po jeho pravé straně byl umístěn pomocný kulomet, opět MG 34. Celková zásoba munice "na palubě" činila 120 nábojů pro kanon a 4425 kusů pro kulomet.

Sériová výroba PzKpfw III Ausf. A se rozběhla na přelomu let 1936/7 a do května bylo vyrobeno 10 strojů (některé prameny uvádějí 15). Z nich bylo pouze 8 vyzbrojeno a přiřazeno k 1., 2. a 3. tankové divizi a účastnilo se útoku na Polsko a zabrání Sudet. Na jaře téhož roku se přešlo na standard Ausf. B, jehož bylo vyrobeno pouhých 15 kusů, které se stihly zapojit do vojenské kampaně proti Polsku. Po jejím skončení bylo 5 Ausf. B předěláno na stihač tanků StuG III (Sturmgeschutz III). V červnu 1937 přišla další série - Ausf. C, kterých bylo do začátku následujícího roku vyrobeno opět 15 a bojovaly taktéž v Polsku. Na začátku roku 1938 se objevila nová výrobní řada, Ausf. D, která v roce 1939 dosáhla počtu 55 strojů. Tento typ "Panzerů" se účastnil bojů v Posku i Norsku a pár ještě ve Finsku. Dále E až O, více v seznamu verzí.

Verze:

Ausf. A - první sériová verze, vyrobeno 10/15 kusů

Ausf. B - 8 pojezdových kol, tím pádem vyšší rychlost a nosnost, vyrobeno 15 kusů

Ausf. C - lepší odpružení kol, vyrobeno 15 kusů

Ausf. D - větší palivová nádrž, silnější pancéřování, vyrobeno 55 kusů

Ausf. E - první hromadně vyráběná verze, upravené pojezdové ústrojí, 6 pojezdových kol, část tanků přezbrojena 50mm kanony, vyrobeno téměř 100 kusů

Ausf. F - kanon ráže 50mm, později i prodloužená hlaveň s délkou 60 ráží, vyrobeno 435 kusů

Ausf. G - pouze drobná vylepšení, objednáno 800, vyrobeno 600 kusů

Ausf. H - zesílen pancíř, rozšířeny pásy, místo 10-ti stupňové 6-ti stupňová převodovka, upravená konstrukce věže, vyrobeno 310 kusů

Ausf. J - dále zesílený pancíř, vyrobeno 2500 kusů

Ausf. L - další zesílení pancíře, vyrobeno 700 kusů

Ausf. M - montovány přídavné pancéřové desky, vyrobeno 1000 podvozků, skompletovaných 250 tanků, zbytek přestavěn na samohybná děla s kanonem ráže 75mm

Ausf. N - kanon KwK 37 L/24 ráže 75mm, vyrobeno 660 kusů

Ausf. O - existence této verze je nepodložená

Odvozené veze:

Flammpanzer III - plamenometný tank na podvozku PzKpfw Ausf. M, 100 přestavěných kusů

StuG III - zdařilé samohybné dělo ráže 75mm na podvozku PzKpfw A až E, během celé války bylo vyrobeno 860 kusů

StuG 40 - samohybné dělo ráže 75mm na podvozku PzKpfw F a G, zesíleno pancéřování, vyrobeno 8600 kusů

StuH 42 - samohybné dělo s houfnicí StuH 42 L/28 ráže 105mm, během celé války bylo vyrobeno 1200 kusů

Sturminfanteriegeschütz 33 - StuG III osazené těžkými pěchotními děly sIG 33 L/12 ráže 150mm, vyrobeno 25 kusů

PzBfWg III - velitelský tank, pokročilé radiostanice, modifikováno 200 tanků

Tauchpanzer III - obojživelné vozidlo stavěné v souvislosti s přípravami na vylodění v Anglii, byly využity při překonávání vodních toků při operaci Barbarossa, vyrobeno 170 kusů

PzBeobWg III - dělostřelecký pozorovací tank, dělo nahradia maketa, dodané radiostanice, upraveno 250 kusů

Bergepanzer III - v překladu "Horský tank III" vyprošťovací vozidlo, vyrobeno 180 kusů

Panzerjäger III/IV Nashorn (Hornisse) - stihač tanků s kanonem KwK 43 L/71 ráže 88mm (stejný, jaký má Tiger), vyrobeno 490 kusů

Schwere Panzerhaubitze III/IV Hummel - samohybná těžká houfnice sFH 18/1 L/30, vyrobeno 700 kusů, znich bylo 150 přestavěno na muniční vozy

Minenraumpanzer III - ženijní tank určení k odstraňování min

Zdroj Wikipedie - Christoper Chant

PzKpfw IV

Historie výroby
Typ vozidla	střední tank
Země původu	Německo
Výrobce	Krupp, Steyr-Daimler-Puch
Návrh	1936
Období výroby	1936–45
Vyrobeno kusů	cca 8 800
Základní charakteristika
Posádka	5 (velitel, střelec, nabíječ, řidič, radista/obsluha kulometu)
Délka	5,89 m
Šířka	2,88 m
Výška	2,68 m
Hmotnost	23 t
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování	10-80 mm
Hlavní zbraň	75 mm kanón KwK 40 L/48
Sekundární zbraně	2 x 7,92 mm kulomet MG 34
Pohon a pohyb
Pohon	12-válcový motor Maybach HL 120 TRM 224 kW(300 hp)
Odpružení	listové pružiny
Max. rychlost	42 km/h na cestě, 16 km/h v terénu
Poměr výkon/hmotnost	12hp/tunu
Dojezd	200 km

Střední tank PzKpfw IV byl páteří tankového vojska Wehrmachtu, působil na všech frontách k podpoře pěchoty i jako hlavní bojový tank, přestože jeho pancéřování ani palební síla nebyla (až do pozdějších verzí) značná.

Vývoj začal ve stejné době jako tank PzKpfw III (cca rok 1933) a poměrně dost se mu podobal. Hlavním rozdílem byl 75 mm kanon KwK 37 L/24, díky němuž měl poskytovat lehčímu PzKpfw III palebnou podporu. Při navrhování bylo stanoveno, že hmotnost tanku nesmí přesáhnout 24 tun. Tehdy velení počítalo, že by standardní tankový prapor měl mít čtyři takové roty z čehož měly být tři roty vyzbrojeny tanky PzKpfw III a jedna PzKpfw IV.

V roce 1934 byly objednány první prototypy od společností Krupp, MAN a Rheinmetall. V roce 1936 dostala firma Krupp zakázku na výrobku tanku s označením PzKpfW IV (SdKfz 161) s podobnými parametry a rozmístěním osádky jako tank PzKpfw III, přičemž PzKpfw IV měl od svého kolegy věž ovládanou elektricky.

Verze Ausf. A až Ausf. F1

Před zahájením sériové výroby došlo k rozsáhlým testům na variantě PzKpfw IV Ausf. A (vyrobeno bylo 35 kusů) s hmotností 17300 kg, pancířem od 8 do 20 mm, 75mm kanónem a dvěma kulomety MG34 ráže 7,92 mm. Byl poháněn benzínovým motorem Maybach o výkonu 186 kW, který byl schopen udat tanku rychlost až 30 km/h.

V roce 1938 vyjela z továren verze Ausf. B. Byla upravena velitelská věž a nástavba vpředu, byl odstraněn kulomet a změněn motor na silnější o výkonu 239 kW.

Další vývojovou variantou byl PzKpfw IV Ausf. C, vyrobený v roce 1939. Vycházel z Ausf. B, ale měl o něco slabší motor (224 kW), zvětšený pancíř až na 30mm a z toho plynoucí zvýšenou hmotnost (z 17 700 kg u ausf. B se zvýšila hmotnost na 20000 kg).

Do plné sériové výroby se dostala až variant Ausf. D, vycházející z verze Ausf. C. Měl stupňovitou úpravu příďového pancíře, kulomet v příďové části, zvýšené pancířování, ochranné krytky přes pozorovací průzory velitelské věže, nové pásy a o něco větší celkové rozměry.

U verze PzKpfw Ausf. E z konce roku 1940, došlo k dalšímu zvýšení tloušťky pacíře (na maximálních 50 mm) v souvislosti s bojovými zkušenostmi z nasazením německých tanků při útoku na Francii. Dále byly přidány pancéřové pláty na boky a další typy komorových pancířů, zavěšených ve vzdálenosti 75 mm od pancíře pro snížení účinku kumulativních hlavic. Později byla ještě zvýšena tloušťka pancíře věže zvýšena až na 67 mm a rovněž byla věž posunuta více dopřed. Poslední úpravou bylo přidání elektrického ventilátoru pro zvýšení pohodlí posádky.

V dubnu 1941 se začalo s produkcí další verze tanku PzKpfw IV Ausf. F (resp. F1, F2 bylo označení pro verzi s modernějším kanónem), označená jako SdKfz 161/1 z důvodu připravovaných poměrně zásadních změn co se týče pancéřování a výzbroje tanku (a z toho plynoucí zvýšení hmotnosti na 22 300 kg).

Verze Ausf. F2 až Ausf. J

Ve verzi Ausf. F2 (vyráběné od března do července 1942) došlo konečně k zavedení nového a mnohem dokonalejšího kanónu s další hlavní KwK 40 L/43 a dalšímu zvýšení hmotnosti na 23 600 kg. Kanón s úsťovou rychlostí 740 m/s měl průbojnost 89 mm na vzdálenost 500 m při 30o sklonu pancíře, což prakticky znamenalo zdvojnásobení účinku palby. Další verze Ausf. G (vyráběná do června 1943) nezaznamenala oproti svému předchůdci Ausf. F2 zásadnějších změn a šlo defacto spíše o přejmenování.

Větší změny představovala až verze Ausf. H z dubna 1943, která dostala lepší kanón KwK 40 L/48, čímž došlo ke zvýšení důležitosti tohoto typu tanku a zároveň došlo k přeznačená na SdKfz 161/2. Další přidání závěsných pancířů znamenalo další zvýšení hmotnosti na 25 000 kg. Jelikož ale zůstal osazen původní motor ještě z varianty ausf. C, došlo ke snížení rychlsoti na 38 km/h.

Poslední variantou tanku PzKpfw IV byla varianta Ausf. J (začala se dodávat v březnu 1944), protože vrchnímu velení bylo již dlouho jasné, že střední tank se může jen obtížně rovnat spojeneckým strojům s větším pancéřováním a větší palebnou silou. Přesto došlo k výrobě dalších téměř 3500 tanků verze J, protože výroba nových typů tanků šla příliš pomalu. Ausf. J měl čelní pancíř o tloušťce 80 mm, řadu dalších přidaných pancířů, byl odstraněn elektrický pohon věže a zvětšená palivová nádrž. Z důvodu výrobních inovací byl tank lehčí a v terénu pohyblivější, byl proto užíván až do konce války.

Podvozek tanku byl využíván pro celou řadu dalších vozidel - např. StuPz 43 (Sturmpanzer IV Brummbär, SdKfz 166) s houfnicí ráže 150 mm, stíhač tanků Jagdpanzer IV (SdKfz 162/1) s kanónem ráže 75 mm nebo protiletalové vozidlo Wirbelwind se čtyřmi 20 mm kanóny.

PzKpfw IV byl jediným německým tankem, který se vyráběl po celou dobu 2. světové války. Díky tomu bylo celkem vyrobeno víc než 8500 tanků tohoto typu v různých vývojových verzích, nemluvě o dalších vozidel, které byly postaveny na jeho podvozku. I když je méně známý, než jeho kolegové Panther a Tiger, šlo pro německou armádu o velmi důležitý a při správném nasazení nebezpečný tank.

Zdroj Wikipedie - Christoper Chant

Panther

Historie výroby
Typ vozidla	střední tank
Země původu	Německo
Výrobce	MAN, Daimler-Benz, MNH
Návrh	1942
Období výroby	1942-1945
Vyrobeno kusů	asi 6000
Základní charakteristika
Posádka	5
Délka	6,9 m
Šířka	3,4 m
Výška	3,0 m
Hmotnost	44,8 t
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování	100 mm
Hlavní zbraň	75mm kanón Kw.K.42 L/70
Sekundární zbraně	2x 7,92 mm MG-34
Pohon a pohyb
Pohon	V-12 Benzínový motor Maybach HL230P30 520 kW (700 hp)
Odpružení	zdvojené torzní tyče, prokládaná pojezdová kola
Max. rychlost	46 km/h
Poměr výkon/hmotnost	16 hp/tunu
Dojezd	250 km

Tank Panther patří k nejznámějším německým tankům, a bezesporu i k těm nejlepším. Tento tank měl velké ambice, kvůli nerozumnému nasazení v bitvě u Kurska je ale nikdy nenaplnil. Přesto se jednalo o dobře pancéřovaný, obratný tank s dobrou palebnou silou.

Už v roce 1937 začalo německé armádní velení uvažovat o nástupcích tanků PzKpfw III a PzKpfw IV, neboť si jeho představitelé uvědomovali, že bude do budoucna nutné zavádět do výzbroje tanky s větším pancéřováním a palebnou silou. Jelikož se tanky PzKpfw IV v bojích dobře osvědčily, rozhodlo se německé velení rozvíjet tento typ namísto nové konstrukce. Toto směřování změnila až konfrontace německých tanků s novými tanky sovětskými, zejména T34. Tank T34 byl totiž ve všech ohledech lepší než PzKpfw, takže bylo velení donuceno hledat jinou cestu.

Na podzim 1941 zkoumali němečtí konstruktéři tank T34 a zjistili, že tento tank je mnohem lepší než soudobé německé tanky z důvodu lepšího sklonu pancíře, použití větších pojezdových kol a aplikace dlouhého kanónů s vyšší úsťovou rychlostí než měly kratší německé kanóny. Výsledkem tohoto zkoumání bylo zahájení práce na zcela novém stroji, který by byl schopen tanku T34 účinně čelit. Německý hlavní zbrojní úřad (Waffenamt) stanovil firmám Daimler-Benz a MAN podmínky k zahájení vývoje prototypu. Jednalo se o hmotnost 30 až 35 tun, kanón ráže 75 mm, dostatečný sklon pancíře a jeho maximální tloušťku 40 mm na bocích a 60 mm vpředu a maximální rychlost 55 km/h (později zvýšeno na 60 km/h).

Návrhy VK3002DB a VK3002MAN byly dokončeny v dubnu 1943. Návrh od Daimler-Benz byl jakousi německou kopií tanku T34 s věží posunutou hodně dopředu, větším a nepředěleným bojovým prostorem, dieselovým motorem a hnacími rozetami vzadu. Na přání Hitlera bylo objednáno 200 těchto tanků, ale ne s původně plánovaným kanónem Krupp L/48 ráže 75 mm, ale s kanónem stejné ráže, ale delší hlavně Rheinmetall L/70. Ještě než se rozběhla výroba, tak byl tento projekt ukončen a zbrojní úřad dal přednost „německému“ řešení firmy MAN s benzínovým motorem. Tento tank měl základní schéma podobné tanku PzKpfw IV, tedy rozdělený bojový prostor, motor vzadu a rozety vepředu, aby bylo možné použít široké pásy. Vzhledem k použitému motoru Maybach HL210 P45 a nové převodovce tank značně převyšoval v pohybu své starší kolegy.

První prototyp modelu VK 3002 od firmy MAN byl dokončen v září 1942 a ihned se začal intenzivně testovat, a hlavně se velice rychle zařadil do výroby jako PzKpfw V Panther (první kus vyjel již v listopadu téhož roku). K tomuto tanku vzhlíželo německé velení s velikou nadějí, proto se počítalo s mimořádně velkou produkcí až 600 strojů měsíčně, byť se jí nikdy nepodařilo dosáhnout. Přesto se do konce války podařilo vyrobit celkem 5590 tanků. Dalších 679 podvozků bylo použito pro jiná bojová vozidla. Maximální hmotnost neměla podle původních požadavků překročit 35 tun, což se však ukázalo jako nesplnitelné. Do vývoje se totiž opět vmísil Hitler a na základě jeho požadavku silnějšího pancíře se zvedla hmotnost stroje až na 45 500 kg. To sebou ovšem neslo snížení pohyblivosti (rychlost klesla na 45 km/h), i když bylo naplánováno použití nového motoru HL230 P30.

Předvýrobní série Pantherů, prvních 20 tanků, dostala označení Ausf. A a po mnohých změnách byla přeznačena na Ausf. D1. Jelikož Hitler trval na co nejrychlejším nasazení Pantherů do bojů, nebylo možné uspokojivě vyřešit určité technické problémy prvních modifikací (poruchy na konečných hnacích převodech, časté přehřívání motoru atd.) První skutečně sériovou verzí byla až verze Ausf. D (později přeznačena na Ausf. D2) v lednu 1943. Tanky této série byly urychleně nasazovány k bojovým jednotkám pro nadcházející bitvu u Kurska. V této největší tankové bitvě historie byly Panthery poprvé nasazeny a bohužel příliš neobstály právě z důvodu technických problémů způsobených přílišným urychlením výroby a nepřesným optickým zaměřovačem. Další varianta se objevila v červenci 1943 a byla označena jako Ausf. A. Na základně zkušeností z bitvy u Kurska byly v této sérii doplňovány prvky, která byly z důvodu rychlého nasazení série D vynechány. Ve verzi A byl navíc upraven tvar velitelské věžičky a vyměněn zaměřovač. Poslední verzí tanku Panther byla verze Ausf. G.

Tank Panther byl velice zajímavým pokusem německého velení zvrátit vývoj války, naneštěstí pro ně byly tyto tanky nasazeny na Hitlerovo naléhání příliš brzy, takže byly obrovské problémy s jejich spolehlivostí. Přesto je možné považovat Panther za velice dobrý tank, neboť jeho pancíř byl pro spojenecké tanky prakticky neprůstřelný, přitom měl slušnou manévrovatelnost a účinný kanón KwK 42 L/70. Jeden americký odhad uvádí, že na úspěšné vyřazení tanku Panther bylo zapotřebí nejméně 5ti amerických tanků M4 Sherman, z nichž jeden musel vést rozhodující úder na bok nebo záď tanku.

Zdroj Wikipedie - autor Darkone

StuG III

Pancéřování a výzbroj
Posádka	4
Délka	6,85 m
Šířka	2,95 m
Výška	2,16 m
Hmotnost	23,9 t
Pancéřování	16-80 mm
Hlavní zbraň	75mm kanón 7.5 cm KwK 40, 54 nábojů
Sekundární zbraně	2x 7,92 mm MG-34
Pohon a pohyb
Pohon	V-12 Benzínový motor Maybach HL120TRM 300 hp (224 kW)
Odpružení	torzní tyče
Max. rychlost	40 km/h
Poměr výkon/hmotnost	13 hp/tunu
Dojezd	155 km

"Kupředu na nepřítele! Samohybná děla jsou útočné zbraně, které poskytují rychlou a účinnou podporu pěchotě a to díky své pohyblivosti a palebné síle."

Tréninkový manuál stroje Sturmgeschütz III

Samohybná děla byla určena pro podporu útočící pěchoty. Měla za úkol ničit malé bunkry, kulometná hnízda a jiné překážky bránící postupu vojáků. Bezvěžové "samohybky" byly levnější než klasické tanky a rovněž jejich výroba nebyla tak časově náročná jako u tanků. Proto německé továrny vyráběly obrovské množství těchto strojů.

Práce na stroji Stug III začaly v červnu 1936 kdy byly firmám Daimler-Benz a Krupp předány specifikace k vývoji obrněného podpůrného vozidla s výzbrojí v podobě 75-ti milimetrového děla. Stroj měl být uzavřený a krýt tak celou posádku a jeho výška neměla přesáhnout výšku průměrného muže. Odborníci firmy Daimler-Benz, která se v té době již podílela na vývoji tanku PzKpfw III, prosadili pro tento nově objednaný stroj využití podvozku, motoru, převodovky i některých dalších součástí právě tanku Panzer III. Tato konsolidace výroby nesmírně usnadnila a zrychlila vývoj a ušetřila spoustu nákladů. Podvozky a agregáty pro nové vozidlo tedy dodávala firma Daimler-Benz a pancéřovou nástavbu firma Krupp.

V roce 1937 vznikla pokusná nultá série čítající 5 kusů. Stroj byl postaven na podvozku PzKpfw III Ausf. B, tedy verze jejíž podvozek měl ještě 8 malých pojezdových kol se složitým systémem zavěšení a odpružení. Vozidla nulté série byla vyzbrojena krátkohlavňovým kanonem ráže 75 milimetrů, který pro ně pod označením 75mm StuK 37 (Sturmkanone) L/24 vyvinula firma Krupp z tankového kanonu užívaného pro ranné verze tanků PzKpfw IV. Náměr kanonu se pohyboval v rozmezí -10° až +20°. Stranový odměr poto činil 12° na každou stranu. Samotný kanon vážil 420 kg.

Na tankovém podvozku byla umístěna hranatá svařovaná nástavba z měkké netvrzené oceli. Tento levnější materiál byl použit proto, že stroje vznikly čistě pro účely testování. Stug III verze nula dosahoval hmotnosti 16 tun a jeho motor Maybach HL 108 TR o výkonu 250 koní mu dokázal udělit maximální rychlost 35 km/h. Výška stroje byla pouhých 195 cm. Tyto prototypy byly podrobeny důkladným testům po nichž zůstaly ve službě jako tréninkové vozy a to až do roku 1941.

První výrobní série Stug III sjížděla z výrobních linek od prosince 1939 do dubna 1940. Byla založena na tanku PzKpfw III Ausf. F s již standardními šesti pojezdovými koly na každé straně a vyzbrojena, stejně jako původní prototypy, 75-ti milimetrovým kanonem StuK 37 L/24. Změnila se však pohonná jednotka, stal se jí motor Maybach HL 120 TR o výkonu 300 koní. Narozdíl od svého tankového předchůdce neměl Stug boční únikové průlezy a čelní pancíř byl zesílen z původních 30 na 50 milimetrů. Síla bočních stěn potom činila 30 a stropu 11 milimetrů. Tento stroj dostal označení Ausf. A a bylo jich vyrobeno celkem 30 kusů.

Nástavba této verze byla již vyrobena z tvrzené pancéřové oceli. Posádku stroje tvořili čtyři muži – řidič, sedící vepředu vlevo, střelec a nabíječ, sedící za ním po obou stranách kanonu a konečně velitel, mající stanoviště za kanonem. Zásoba střeliva do kanonu činila 44 kusů munice. Hmotnost vozidla byla 19,6 tuny a jeho maximální rychlost se pohybovala okolo 30 km/h. Stroj nedisponoval žádnou organickou doplňkovou výzbrojí pro boj s pěchotou nepřítele. Proto s sebou posádky vozili uvnitř kabiny samopal MP 38 a osobní pistole. Tyto stroje prošly první bojovou zkouškou při tažení do Francie, kterého se jich z oněch 30 zúčastnilo 24.

Následující verze s označením Ausf. B se začala vyrábět od června 1940. Změna oproti verzi A spočívala v použití novějšího podvozku a to z tanku PzKpfw III Ausf. H. S novým podvozkem převzal Sturmgeschütz z tanku rovněž širší pásy. Hmotnost vzrostla na 22 tun ale díky modernější převodovce se i přesto podařilo se stejným motorem zvýšit maximální rychlost stroje na 40 km/h. Tato verze Stugu byla jediná, u které zůstaly zachovány nouzové průlezy na bocích podvozku. Výzbroj ani konstrukce pancéřové nástavby se oproti předcházející verzi nijak nezměnily. Změnu podvozku si přitom nevyžádaly problémy s původním podvozkem, ale pouze snaha o konsolidaci výroby po naběhnutí produkce nové verze tanku Panzer III. Strojů Stug III Ausf. B vzniklo celkem 320 kusů.

V březnu 1941 následovala verze Ausf. C. Většina změn, které tato verze představovala se týkala nástavby a zejména potom její svrchní části. Zmizel čelní průzor střelce a byl nahrazen periskopickým zaměřovacím zařízením, které se vysunovalo ze střechy nad vozidlo. To s sebou neslo i změnu designu čelního pancíře nástavby. Výroba této verze probíhala do května 1941 a dokončeno bylo celkem 100 jejích exemplářů. Hmotnost, pohonná jednotka ani maximální rychlost se oproti předcházející verzi nezměnily.

Následovala, té předcházející velmi podobná, verze Ausf. D. Od verze C se lišila skutečně pouze v několika detailech a obě verze není možné z pouhých fotografií rozeznat. Její výroba probíhala od května do září 1941 a dosáhla celkového objemu 150 kusů.

Další verzí byla Ausf. E, která se vyráběla od září 1941 do března 1942. Boční stěny kabiny již nebyly zešikmené ale kolmé k rovině země. Stroj byl vybaven lepší optikou a vezl větší zásobu střeliva – 50 kusů. Za období produkce celkem vzniklo 284 exemplářů. Ausf. E byla poslední verzí vyzbrojenou krátkohlavňovým kanonem StuK 37 L/24. Hmotnost a maximální rychlost zůstaly na stejné úrovni. Verzi E rovněž poháněl stejný motor jako její předchůdkyně, tedy Maybach HL 120 TR. Tento motor byl již zachován i pro všechny následující verze.

Od vpádu do Sovětského svazu v červnu 1941 se německé jednotky stále častěji střetávaly s vyspělými ruskými tanky T-34, které německé Panzer III a Panzer IV svou bojovou hodnotou převyšovaly. Německé stroje se svými krátkohlavňovými kanony s nízkou úsťovou rychlostí střel se musely k protivníkům přiblížit na sebevražednou vzdálenost aby dokázaly probít jejich skloněný pancíř. Totéž platilo i pro stroje Sturmgeschütz III, neboť byly vyzbrojeny velmi podobnou zbraní. Vzhledem ke své nízké siluetě, na kterou nebylo tak snadné zamířit, se ale dokázaly k nepříteli přiblížit s menším rizikem. Díky tomu se Stug III stal v ničení nepřátelských tanků ještě úspěšnější než samotné tanky. Proto když Adolf Hitler vydal rozkaz k urychlenému přezbrojí tanků PzKpfw III a PzKpfw IV výkonnějšími kanony, zahrnul do rozkazu i stroje Stug III. Všechny další verze již tedy byly vyzbrojeny dlouhohlavňovými kanony s vyšší úsťovou rychlostí střel.

První takovou verzí se v březnu 1942 stala Ausf. F. Tato verze již začala být považována nejen za samohybné dělo, ale i za lovce tanků. Byla vyzbrojena 75-ti milimetrovým kanonem StuK 40 L/43 s hlavní dlouhou 43 ráží. Tento kanon vznikl úpravou tankového kanonu KwK 40 L/43 montovaného do nových verzí tanků Panzer IV.

Změn doznaly i další části stroje. Do stropu byl instalován elektrický větrák, změnily se poklopy pro přístup k motoru a bylo instalováno novější rádio a zaměřovací zařízení. Čelní pancíř vany i nástavby byl zesílen přišroubováním 30 milimetrových plátů, takže jeho síla dosáhla 80 mm. Prostory po stranách hlavně kanonu, mající doposud žlabovitý tvar, nechaly někdy posádky v polních dílnách zalévat betonem aby tak zvýšily odolnost strojů proti nepřátelské palbě. Hmotnost stroje verze F se mírně zvýšila na 23,2 tuny což ovšem nemělo žádný vliv na maximální rychlost, která byla 40 km/h. Do července 1942, kdy výroba skončila, vzniklo celkem 364 exemplářů Stug III Ausf. F. Poslední vyráběné série přitom byly již vyzbrojeny modernějším kanonem StuK 40 L/48 stejné ráže ovšem s ještě delší hlavní.

Po verzi F následovala verze F/8, která již byla bez výjimky vyzbrojena kanonem StuK 40 L/48 s délkou hlavně 48 ráží. Změnila se i základna stroje, nově byl totiž použit podvozek tanku PzKpfw III Ausf. J. Mimo to došlo ještě k dalším dílčím změnám například v přístupu k motorovému prostoru. Některé stroje verze F/8 měly na bocích dodatečné pancéřování Schürzen, které sloužilo jako ochrana proti kumulativním střelám. Produkce této verze běžela od září do prosince 1942 a skončila s 250 vyrobenými kusy.

Poslední a zároveň nejpočetnější modifikací Stug III se stala verze Ausf. G. Čelní pancíř jak podvozkové vany, tak nástavby, dosahoval síly 80 milimetrů. U části produkce díky přišroubovaným plátům, ale později již byl o této síle vyráběn standardně homogenní. Dříve částečně kolmý pancíř nástavby po stranách kanonu byl nyní ostře skosen. U poklopu nabíječe byl instalován kulomet MG 34 chráněný zepředu plechovým štítem s malým průzorem. U strojů pozdější produkce byl kulomet ovládán dálkově zevnitř kabiny. U některých strojů byl instalován ještě druhý kulomet spřažený s dělem a nacházející se vpravo od něj. Verze G dostala nový typ velitelské kupole s dvoudílným kruhovým poklopem a sedmi pozorovacími otvory rozmístěnými symetricky po jejím obvodu. Zmizel střešní otvor pro binokulární periskop řidiče, takže ten mohl nadále sledovat okolní prostor pouze skrz čelní a boční průzor.

Na boky nástavby se u počátečních sérií montovaly zadýmovací granátomety po třech hlavních na každé straně (viz. foto níže). Tato výzbroj se však v praxi neosvědčila a postupně zase zmizela. Od listopadu 1943 začal být na část produkce montován nový odlévaný štít kanónu označovaný jako Saukopf nebo Saukopfblende. Měl tloušťku 80 mm a jeho zaoblený tvar dokázal lépe odolávat zásahům. Název Saukopf, který v překladu znamená „prasečí hlava“, byl odvozen právě od jeho tvaru. Saukopf existovala ve dvou provedeních. Jako úchyt jenom pro samotný kanon, nebo pro kanon a pro, s ním spřažený, kulomet MG 34. Vzhledem k problémům s dodávkami však tímto štítem nemohly být vybaveny všechny vyráběné stroje.

Boční pláty představného pancíře se u verze G staly standardem. U této verze byl také často aplikován nátěr pastou Zimmerit jako ochrana proti magnetickým minám. Produkce této verze Stug III běžela až doslova do posledních dnů existence Třetí říše a dosáhla 7.834 kusů! Tím se stal stroj Stug III nejpočetnějším reprezentantem německé obrněné techniky druhé světové války. Jeho produkce převýšila i počet vyrobených tanků Panzer IV, které byly rovněž v různých verzích vyráběny po celou dobu války.

Stug III byl původně koncipován jako samohybné dělo. V průběhu války ale začal, vzhledem k obrovské tankové přesile, na kterou německé armády narazily na východní frontě, postupně stále více sloužit spíše jako protitanková zbraň. Stug III byl tedy univerzálním strojem, spíše bezvěžovým tankem než samohybným dělem. Ke konci války tak byly stroji Stug III u jednotek nahrazovány i zničené tanky PzKpfw III, IV a dokonce i Panther, které ovšem, i přes své výborné bojové vlastnosti, nemohl v jejich funkci plně nahradit.

Stroje Stug III se zúčastnily bojů na všech frontách, v malém počtu dokonce i v Africe. Největšího užití se však dočkaly na východě, kde znamenaly pro jednotky Wehrmachtu i Waffen SS skutečně nedocenitelného pomocníka v boji s rudými ocelovými lavinami. Mimo německé jednotky sloužily Stugy i v armádách německých spojenců, v maďarské, rumunské a finské. V mnoha zahraničních armádách také tyto stroje sloužily i dlouho po válce. Snad nejkurióznějším příkladem je jejich nasazení Syrií ještě v „Šestidenní válce“ proti Izraeli v roce 1967!

Na zbrojní konferenci s Adolfem Hitlerem na počátku prosince 1942 byl vydán příkaz k pokusné výrobě plamenometné verze stroje Stug III. Deset testovacích vozů mělo vzniknout úpravou nových Stugů přímo z výroby. Nakonec ale byly pro tento experiment raději použity již starší stroje, které se vracely z bojů k opravám. Prvních devět kusů vzniklo v květnu 1943 a poslední desátý o měsíc později.

Namísto kanonu byla instalována výmetná trubka o vnitřním průměru 14 mm. Hořlavou směs vháněla do hlavně pumpa napojená na dvoutaktní motor DKW. Zařízení dokázalo vymést hořlavinu až do vzdálenosti 55 metrů. Všechny vyrobené exempláře byly koncem června 1943 odeslány do školy tankového vojska Panzertruppenschule I k testům. Plamenometné Stugy se do sériové výroby nedostaly a deset pokusných strojů bylo nakonec mezi lednem a dubnem 1944 přestavěno zpět na běžná útočná děla. Žádný Flammenwerfer Stug tedy nebyl nikdy bojově nasazen.

Sturmgeschütz III byl jedním z nejúspěšnějších německých bojových strojů vůbec. Se svou nízkou siluetou byl nesnadným cílem a nebezpečným protivníkem zároveň. Přitom jeho výroba byla levnější než výroba tanků Panzer IV srovnatelné bojové hodnoty. Na těchto strojích zahájilo svou kariéru mnoho německých tankových es včetně Michaela Wittmanna. Jednotky vybavené těmito stroji měly, sečteno k jaru 1944, na svých kontech celkem okolo 20.000 zničených nepřátelských obrněných strojů všeho druhu.

StuG IV

Historie výroby
Typ vozidla	útočné dělo
Výrobce	Krupp
Základní charakteristika
Posádka	4
Délka	6,7 m
Šířka	2,9 m
Výška	2,2 m
Hmotnost	23 t
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování	do 80 mm
Hlavní zbraň	1 x kanón StuK 40 L/48 ráže 75 mm
Sekundární zbraně	1 x kulomet ráže 7,92 mm
Pohon a pohyb
Pohon	Maybach HL120TRM V-12 300 hp
Max. rychlost	40 km/h
Dojezd	210 km

Gigantická bitva v Kurském oblouku dala Němcům naplno pocítit početní převahu sovětských tankových sil. Objem Německé tankové produkce nemohl v žádném případě konkurovat Rusům, jejichž továrny chrlily doslova ocelové laviny. Proto, od neúspěšného konce operace Zitadelle, začal být více než kdy předtím kladen důraz na produkci bezvěžových samohybných zbraní. Jejich výroba byla totiž levnější a méně časově náročná, než výroba klasických věžových tanků.

Tak se záhy enormně rozšířila produkce jak stíhačů tanků, tak i samohybných děl - konkrétně zejména stroje Sturmgeschütz III, který byl již v armádě dobře zavedený a v praxi se ukázal být velice efektivní zbraní pro boj se sovětskými středními tanky. A právě tyto dobré zkušenosti vedly ke vzniku myšlenky na výstavbu podobného stroje i na jiném základu. Podvozek nejrozšířenějšího tanku PzKpfw IV se přitom pro takový účel přímo nabízel.

Projektu přestavby tanku se chopila firma Alkett. Nový stroj měl využívat maximum již existujících součástek a konstrukčních prvků a proto i jeho nástavba vycházela z té, která se již používala u samohybky Stug III Ausf. G. Pro delší tankový podvozek, který byl přejat včetně motoru i dalších agregátů, byla ovšem tato nástavby příliš krátká. To působilo konstruktérům problémy zejména při designování stanoviště řidiče. To by totiž neupravená nástavba nepokrývala. Proto byla levá přední stěna nástavby posunuta více dopředu a takto vzniklá pancéřová "krabice" potom poskytovala ochranu řidiči.

V horní stěně této "krabice" byl potom umístěn i průlez pro nástup a výstup řidiče a ústily zde i dva periskopy, kterými řidič vyhlížel z vozidla. Zbylí tři členové posádky měli svá stanoviště v bojovém prostoru nástavby. Byli jimi velitel, nabíječ a střelec. Dovnitř nastupovali dvěma poklopy ve střeše vozidla. Jeden kruhový byl ve velitelské kupoli a druhý dvoudílný obdélníkový se nalézal vpravo od kupole. Kupole byla totožná s tou, kterou měl Stug III Ausf. G a po obvodu byla opatřena průzory umožňujícími veliteli rozhled všemi směry.

Před druhým poklopem byl instalován kulomet MG 34 pro blízkou obranu proti živé síle nepřítele. Palbu z něj vedl nabíječ, který se musel do půl těla vysunout z poklopu. Proto byl kulomet chráněn vysokým štítem. U později vyrobených strojů byl již kulomet ovládán dálkově zevnitř vozu a jeho štít se tudíž také změnil. Dostal menší a ostřejší šípovitý tvar, který měl poskytovat ochranu pouze pro chvíli, kdy nabíječ vyměňoval bubnový zásobník kulometu.

Hlavní zbraní Sturmgeschütz IV byl kanon StuK 40 L/48 ráže 75 mm. Jeho úchyt byl chráněn odlévaným štítem typu Saukopf (nebo někdy Saukopfblende) a to standardně u všech vyrobených strojů. Vezená zásoba munice pro kanon činila 63 nábojů. Většina strojů nesla na bocích přídavné pancéřové pláty - tzv. Schürzen, které poskytovaly ochranu před kumulativními střelami. U strojů ze samého konce produkčního období byly tyto ocelové "zástěry", z úsporných důvodů, nahrazeny pletivem v rámech. Větší rovné plochy vozidla byly pokrývány antimagnetickou pastou Zimmerit, chránící stroj proti přiložení magnetických náloží.

Využitím tolika již zavedených a vyráběných prvků se, i přes zmíněné nutné konstrukční úpravy podvozku a nástavby, podařilo minimalizovat přípravné a vývojové náklady a vytvořit přitom efektivní bojový prostředek. Jeho hmotnost dosahovala 23 tun a maximální rychlost, které mohl dosáhnout na silnici, byla 38 km/h.

Sériová výroba Stug IV byla zahájena v prosinci 1943 výrobou první třicetikusové série. Zatímco ministerstvo zbrojního průmyslu si představovalo dodávky o objemu 500 kusů měsíčně, výrobní podniky koncernu Krupp, zkoušené nedostatkem surovin a spojeneckými nálety, byly schopny dodávat pouze okolo stovky vozidel. Výroba běžela až do dubna 1945 kdy byly vyrobeny již pouhé tři stroje. Celkem vzniklo 1141 exemplářů tohoto univerzálního samohybného děla.

Stroje Sturmgeschütz IV sloužily u Sturmgeschütz Abteilung a v jednotkách stíhačů tanků. Všeobecně byly považovány za zdařilý stroj, dobře vyzbrojený, dostatečně pancéřovaný i pohyblivý. Původní představy, že by měl ve službě postupně úplně naradit starší Stug III se ovšem ukázaly jako liché. Výroba Stug III byla natolik zaběhnutá, že pokračovala až do samého konce války a dosáhla mnohem většího počtu vyrobených strojů než Stug IV.

Marder 1

Pancéřování a výzbroj
Posádka	5 mužů
Délka	? m
Šířka	1,57 m
Výška	1,21 m
Hmotnost	8,03 tun
Pancéřování	12 mm, nástavba 9-10 mm
Hlavní zbraň	7,5 cm Pak 40
Sekundární zbraně	MG 34
Pohon a pohyb
Pohon	De laHaye 103 T 5 70 hp
Max. rychlost	35 km/h
Poměr výkon/hmotnost	8,75 hp/tonne
Dojezd	135 km

Pod bojovým jménem Marder (kuna) se skrývá celá kolekce stíhačů tanků, které Němci stavěli na základě vlastních i kořistních tanků jako dočasné řešení naléhavého nedostatku dostatečně výkonných, samohybných protitankových zbraní. Celkem vznikly tři hlavní série, odlišené římskou číslicí I, II a III. V rámci každé z těchto sérií však existovaly stroje více verzí (tři verze Marderu I, dvě verze Marderu II a tři verze Marderu III). Pokud ovšem jde o samotnou sérii Marder I, ne všichni autoři se drží stejného členění. V některých pramenech se tak lze dočíst o všech třech verzích (podvozky Lorraine 37L, Hotchkiss 38 H a FCM36), jinde je zase jako Marder I uveden pouze stíhač vzniklý na podvozku tahače Lorraine 37L a zbylé dva jsou popisovány jako samostatné stroje, pro které nebylo bojové jméno Marder nikdy používáno. Já se budu držet prvního druhu členění a budu jako Marder I popisovat všechny tři zmíněné stíhače založené na podvozcích ukořistěné francouzské techniky.

Po vpádu do Sovětského svazu v létě roku 1941 byli Němci doslova zaskočeni obrovským množstvím tanků Rudé armády. Navíc byli konfrontováni s vyspělými tanky typu T-34 a KV, na které jejich vlastní tanky se svými kanony prakticky nestačily. Plnohodnotným řešením bylo jednoznačeně přezbrojení současných tanků silnějšími kanony a vývoj tanků i samohybných děl nových typů. V rámci boje s obrovskou přesilou se však hodil jakýkoliv, byť improvizovaný bojový prostředek. A nejsnadnější odpovědí byla samozřejmě kombinace již existujících protitankových kanonů a již existujících podvozků, ze kterých bylo možno levně a rychle "poskládat" nezanedbatelné množství techniky.

Tak vznikly i stíhače tanků Marder I. První stroj z této série byl postaven na podvozku francouzského nákladního tahače Tracteur Blinde 37L nebo též Lorraine 37L. Původní tahač byl vyráběn od roku 1937 pro přepravu vojáků a materiálu. Během tažení do Francie ukořistili Němci zhruba 315 kusů tohoto stroje. Rozhodnutí využít je pro stavbu protitankové samohybky padlo v květnu roku 1942. Tou dobou již totiž začínali mít Němci k dispozici relativně dostatečný počet nových protitakových kanonů ráže 75 mm, které hodlali pro nové stíhače tanků používat.

Převzatý francouzský podvozek byl na každé straně tvořen šesti pojezdovými koly o průměru 44 cm, která byla opatřena gumovou bandáží. Kola byla zavěšena a odpružena v párech pomocí listových pružin. Vpředu bylo ozubené hnací kolo o průměru 50 cm, vzadu kolo napínací o průměru 38,5 cm a konečně horní část pásu podpíraly 4 kladky. Každý pás byl tvořen 110 články o šířce 230 mm (bývá uváděno i 220 mm).

Podobu přestavby vypracovalo Baukommando Becker ve spolupráci s firmou Alkett. Původní tahač Lorraine 37L měl dvoučlennou posádku se stanovištěm v přední části trupu. Uprostřed trupu byl uložen motor, nádrže a další agregáty a v zádní části byl nákladový prostor. A právě nad zadní polovinou trupu vyrostla nová svařovaná kabina, která chránila zbraň a její obsluhu. Síla jejích stěn kolísala od 5 do 12 milimetrů a je tedy jasné, že dokázala odolat pouze palbě z ručních zbraní a malým střepinám. Kabina byla navíc z důvodu snížení celkové hmotnosti, shora a částečně i zezadu otevřená. Posádku stroje tvořilo čtyři až pět mužů, kteří plnili role řidiče, velitele, radisty, střelce a nabíječe. Byli-li na palubě pouze 4 muži plnil jeden z nich funkci radisti i nabíječe zároveň. Řidič jako jediný z posádky seděl uvnitř trupu, v jeho přední části, na levé straně. Zbytek mužů měl stanoviště v bojové kabině.

Marder I byl vyzbrojen protitankovým kanonem PaK 40/1 L/46 ráže 75 mm s hlavní o délce 46 ráží. Zbraň dokázala probít na vzdálenost 1000 metrů pancíř o síle až 97 mm skloněný pod úhlem 30°. Čelní stěna kabiny byla pohyblivá a spojená s hlavní kanonu. To umožňovalo horizontální odměr zbraně v rozsahu 32° na každou stranu. Výškový náměr se potom pohyboval od -5 do +22 stupňů. Poloha zbraně se nastavovala ručně. K zacílení sloužil střelci zaměřovač ZF 3x8 (PaK Zielfernrohr). Maximální frekvence střelby se pohybovala okolo 14 až 15 ran za minutu a maximální dostřel atakoval hranici osmi kilometrů. Zásoba munice pro kanon činila 37 kusů (bývá uváděno i 40). Mimo kanon byl Marder I vyzbrojen ještě kulometem MG 34, z něhož se střílelo přes horní okraj kabiny (i když existuje i fotografie stroje s kulometem připevněným přímo k hlavni kanonu - zde). Pro kulomet se nakládalo 600 kusů střeliva. Mimo to měli vojáci na palubě k dispozici své osobní pistole, samopal MP 38 nebo MP 40 a konečně signální pistoli.

Pohonnou jednotkou Marderu byl šestiválcový motor Delahaye 135 o obsahu 3,556 litru převzatý spolu s podvozkem z původního francouzského tahače. Agregát dával maximální výkon 70 koní při 2800 otáčkách za minutu. Převodovka umožňovala řazení pěti stupňů pro jízdu vpřed a jednoho pro couvání. Palivo bylo uloženo ve třech nádržích o celkovém objemu 112 litrů. To stačilo na ujetí cca 135 km. Maximální rychlost stíhače na podvozku Lorraine 37L se pohybovala okolo 35 km/h.

Oficiální název stíhače tanků zněl 7.5cm PaK 40/1 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f). Podle některých pramenů však byl oficiální název několikrát změněn a zněl mimo jiné také Panzerjäger Lr.S. für 7,5 cm Pak 40/1, nebo 7,5 cm Pak 40 auf Selbstfahrlafette Lr.S. (f) či dokonce 7,5 cm PaK 40/1 auf Panzerjäger Lr.S. Kódové označení vozu bylo každopádně SdKfz 135. Bojové jméno Marder vzniklo a bylo přiděleno až zpětně a to v roce 1944. Což jen dovysvětluje zmíněné zmatky v tom co bylo a nebylo součástí série Marder I.

V květnu 1942 vznikla objednávka na výrobu 170 kusů tohoto stíhače. Jejich stavba probíhala v dílnách Baukommanda Becker v Paříži. Prvních 104 kusů bylo dokončeno v červenci a zbylých 66 v srpnu 1942. Pokud však jde o celkový počet vyrobených exemplářů bývá uváděno i číslo 184. I když impulsem k vývoji stroje byly potřeby východní fronty, nakonec jich zde byla nasazena jen část. Hlavním bojištěm se pro ně nakonec stala fronta západní, kde byly od roku 1944 nasazovány proti spojencům.

Druhá varianta stíhače Marder I byla postavena na podvozcích lehkých tanků Hotchkiss 39H (nebo starší verze 38H), kterých německá armáda rovněž ukořistila nemalé množství. Část strojů byla ve své standardní podobě nasazena na plnění vedlejších bojových úkolů jako ostraha letišť, skladů či protipartyzánský boj. Vedle toho však bylo šest desítek těchto tanků využito právě ke stavbě další verze Marderu. Ta dostala oficiální označení 7.5cm PaK40(Sf) auf Geschützwagen 39H(f).

Podvozek byl u této verze tvořen opět šesti pojezdovými koly s gumovou bandáží, která byla zavěšena a odpružena ve dvojicích společnou, horizontálně uloženou, vinutou pružinou. V předu pásové soustavy bylo ozubené hnací kolo, vzadu kolo napínací a horní část pásu dosedala na dvě podpůrné kladky. V přední části trupu byla kabina řidiče, za ním bojový prostor s věží a v zádi byl uložen motor.

Během roku 1942 byly v dílnách Baukommanda Becker vybraným tankům odstraněny věže i část nástaveb a nahrazeny rozměrnou kabinou svařenou z rovných pancéřových plechů. Síla pancéřování kabiny se pohybovala od 10 mm na bocích a zádi až po 20 mm na čelním pancíři. V zadní stěně se nacházela dvoudílná dvířka pro nástup a výstup posádky. Strop bojového prostoru zůstal otevřený a při nepříznivém počasí se zakrýval impregnovanou celtou.

Takto upravené podvozky byly potom osazeny 75-ti milimetrovými protitankovými kanony PaK 40 L/46 a kulomety MG 34 coby vedlejší výzbrojí. Hlaveň kanonu byla zasazena v čelní stěně do pohyblivého štítu, který zakrýval interiér i při pohybu zbraně. Stranový odměr kanonu činil 30° na každou stranu, potom již bylo nutné otočit celým vozidlem. I zde byl coby doplňková zbraň kulomet MG 34, který se upevňoval na držák na horní hraně pancíře kabiny v jejím pravém předním rohu.

Strojům zůstal původní motor Hotchkiss 616 o maximálním výkonu 120 koní, který umožňoval 12,5 tuny vážicímu vozu dosáhnout na silnici maximální rychlosti 36 km/h. Akční rádius byl přitom okolo 150 km. Převodovka byla pětistupňová. Posádka stíhače tanků byla čtyřčlenná v obligátním složení - řidič, velitel, střelec a nabíječ. Mardery I této verze byly přiděleny jednotkám dislokovaným ve Francii a po vylodění v Normandii nasazeny proti spojeneckým vojskům. Nevyužité věže z původních tanků snad posloužily při stavbě fixních opevnění a bunkrů.

Roku 1940 Němci rovněž ukořistili několik desítek středních francouzských tanků FCM 36 (Forges et Chantiere de la Mediterranée). V průběhu roku 1943 bylo 48 (lze narazit i na číslo 10) z nich přestavěno na lovce tanků, které se staly třetím ze série strojů označovaných obecně jako Marder I. Tato verze dostala oficiální označení 7.5cm PaK40(Sf) auf Geschützwagen FCM(f). Hlavní zbraní byl opět protitankový kanon PaK 40 L/46 ráže 75 mm. Proti dotírající pěchotě zde byl opět kulomet MG 34 zavěsitelný v pravém předním rohu pancéřové stěny kabiny. Posádku tvořili čtyři muži, jež na bojišti chránila, jak jinak než shora otevřená, nástavba svařená z rovných ocelových plechů o síle 20 mm.

Podvozek byl tvořen na každé straně devíti malými pojezdovými koly. První z nich bylo zvednuto nad úroveň ostatních a bylo zavěšeno samostatně, zbylých osm kol bylo spojeno do dvojic. K odpružení kol byly využity vynuté pružiny. Na rozdíl od dvou předešlých podvozků měl FCM hnané kolo vzadu a napínací vpředu. Pásová soustava byla z boku zakryta zalomeným pancířem. Tento poslední Marder I byl poháněn dieselovým čtyřválcem Berliet V-4, který dával maximální výkon 91 koní. Dojezd stroje byl až 225 km zato jeho maximální rychlost činila pouhých 23 km/h. Převodovka měla 5 stupňů pro jízdu vpřed a jeden reverzní. Hmotnost tohoto Marderu I byla 12,8 tuny.

Všechny tři verze stíhače Marder I trpěly zejména vysokým profilem, který poskytoval dost místa pro zamíření nepřátelských zbraní. Tento handicap byl ještě podtržen slabým a navíc částečně otevřeným pancířem. Marder I posledně popsané verze trpěl více než jeho dva souputníci omezenou pohyblivostí a průchodností členitým terénem. Přesto se tyto stíhače ukázaly poměrně účinné v boji s nepřátelskými tanky a to zejména díky své výzbroji.

Přestože koncem války již byla technicky překonána modernějšími konstrukcemi, sloužila vozidla Marder I až do kapitulace Třetí říše v roce 1945. Dlužno dodat, že kromě stíhačů tanků Marder I využili Němci podvozky všech tří zmíněných francouzských strojů ještě k přestavbě na samohybné houfnice různých ráží.

Marder II

Pancéřování a výzbroj
Posádka	3
Délka	6,36 m
Šířka	2,28 m
Výška	2,20 m
Hmotnost	10,8 t
Pancéřování	5 - 30 mm
Hlavní zbraň	kanóny F-22 ráže 76,2 mm, později PaK 40/2 L/46 ráže 75 mm
Sekundární zbraně	kulomet ráže 7,92 mm
Pohon a pohyb
Pohon	Maybach HL 62 TRM 140 koní
Max. rychlost	55 km/h na silnici
Poměr výkon/hmotnost	hp/t
Dojezd	190 km

Po vpádu do Sovětského svazu v létě roku 1941 byli Němci zaskočeni obrovským množstvím tanků Rudé armády. Navíc byli konfrontováni s vyspělými tanky typu T-34 a KV, na které jejich vlastní tanky se svými kanony prakticky nestačily. Plnohodnotným řešením byl vývoj nových silnějších kanonů a nových typů tanků i samohybných děl. To si však žádalo čas a válka nemohla počkat. Jednotky na frontě potřebovaly jakýkoliv bojový prostředek, který bude k dispozici dostatečně rychle. A nejsnadnější odpovědí byla samozřejmě kombinace již existujících protitankových kanonů a již existujících podvozků, ze kterých bylo možno levně a rychle "poskládat" potřebnou techniku.

Tak vznikly i stíhače tanků Marder II. Jako základ pro ně posloužil podvozek lehkého tanku Panzer II. Samotný tank, se svým kanonem ráže pouhých 20 mm, neměl v oblasti boje proti jiným obrněncům mnoho co nabídnout. Stroj však byl relativně spolehlivý a bylo jej k dispozici mnoho set kusů. Problém byl spíše na straně výzbroje. Konstruktéři hledali zbraň, která by byla dostatečně výkonná i pro boj se silně pancéřovanými sovětskými obrněnci. Jedinou takovou zbraní vlastní provenience byl protitankový kanon PaK 40 ráže 75 mm, jehož vývoj byl ovšem právě na podzim roku 1941 završen. Jeho výroba se tedy teprve rozbíhala a nebylo jich tudíž k dispozici dostatečné množství. Němci proto sáhli, velmi paradoxně, po zbrani sovětské výroby.

Během prvních měsíců východní kampaně padly nacistům do rukou stovky (bývá uváděno až 1300 kusů) sovětských divizních kanonů vzor 1936 ráže 76,2 mm, označovaných též F-22. Němci je nejprve využívali v jejich původní roli jako polní dělo pod označením FK 296(r). Koncem roku 1941 však bylo rozhodnuto o modifikaci zbraně na protitankový kanon. Zbraň dostala novou nábojovou komoru tak aby mohla používat silnější německou munici ráže 75 mm určenou jinak pro právě vyvinutý vlastní protitankový kanon PaK 40. Německá munice měla cca dvakrát delší a také o něco širší nábojnici a díky tomu téměř dvapůlkrát větší výmetnou náplň. Dále byl posílen brzdovratný systém zbraně, přesunuty kontrolní prvky a došlo k několika dalším úpravám. Většina kanonů také dostala úsťovou brzdu. Takto upravený kanon získal označení PaK 36(r). Modifikaci prováděla firma Rheinmetall Borsig. Lze narazit na různé informace o celkovém počtu přestavěných kanonů, každopádně však šlo o stovky kusů.

Pro přestavbu na stíhač tanků byl zvolen podvozek tanku PzKpfw II verzí Ausf. D a E. Narozdíl od většiny dalších verzí tanku byl podvozek Ausf. D a E tvořen čtyřmi pojezdovými koly velkého průměru. Vpředu bylo ozubené hnací kolo, vzadu kolo napínací. V přední části trupu bylo místo řidiče a převodovka, uprostřed byl bojový prostor a v zádi byla uložena pohonná jednotka. Vývojem stíhače tanků, který by kombinoval zmíněný podvozek a kanon byla 20. prosince 1941 pověřena firma Alkett.

Na podvozku byla postavena nová vysoká nástavba svařená z rovných desek. Její čelní deska byla 30 mm silná, sešikmená pro větší odolnost a navazovala na čelní stěnu původní kabiny tanku, kde byly rovněž zachovány průzory. Zbytek stěn nástavby byl silný 14,5 mm. Nástavba byla shora kompletně otevřená, takže tvořila vlastně jen jakousi pancéřovou "ohradu". Její zadní partie byla navíc vyvedena pouze z pletiva, takže neposkytovala prakticky žádnou ochranu. Ačkoliv nutno podotknout, že vzácně lze narazit na fotografie stroje s plně pancéřovanou zadní částí nástavby. Toto provedení ovšem rozhodně nebylo standardem.

Uvnitř nástavby byl instalován zmíněný kanon PaK 36(r). Hlaveň kanonu procházela nad čelní deskou nástavby. Stranový odměr kanonu činil 25° na každou stranu, dále bylo již nutno přestavit celý vůz. Obsluhu zbraně chránil ještě štít kanonu o síle 14,5 mm. Ochranu ovšem poskytoval pouze zepředu a jen částečně z boků. Vojáci za kanonem byli tedy zezadu a shora naprosto nechráněni. Při nepříznivém počasí bylo možno zakrýt bojový prostor nepromokavou celtou. Pro její podepření byl nad bojovým prostorem jednoduchý rám. Pro kanon se nakládalo 30 kusů střeliva. Doplňkovou zbraň představoval kulomet MG34, ze kterého se vedla palba přes štít kanonu. Zásoba munice pro něj čítala 900 nábojů.

Posádku vozu tvořili čtyři muži. Řidič seděl uvnitř trupu na levé straně, velitel napravo vedle něj. Zbylí dva, střelec a nabíječ, seděli na jednoduchých sedačkách po stranách bojového prostoru kanonu. Pohonná jednotka byla převzata spolu s podvozkem z tanku Panzer II a byl jí motor Maybach HL 62 TRM o síle 140 koní. Hmotnost vozu činila 11,5 tuny a jeho maximální rychlost na silnici se pohybovala okolo 55 km/h.

Stíhač tanků dostal oficiální označení Panzer Selbstfahrlafette für 7,62cm PaK 36(r). Jeho kódové označení znělo SdKfz 132. Bojové jméno Marder II bylo zavedeno zpětně až v únoru roku 1944. Výroba stroje začala v květnu 1942 a trvala do poloviny roku 1944. Za tu dobu vzniklo celkem okolo 210 kusů tohoto stroje. Jak dokazují fotografie byly Mardery osazovány i kanony bez úsťové brzdy.

Jak bylo zmíněno v úvodu této stránky, stíhač tanků Marder II existoval ve dvou verzích. Ta druhá byla založena rovněž na podvozku tanku Panzer II ovšem tentokrát verze Ausf. F. Práce na jeho vývoji zahájila firma Alkett v květnu roku 1942. V té době se již rozeběhla výroba vlastního protitankového kanonu ráže 75 mm, PaK 40. A právě tato zbraň byla pro nový stroj využita. Druhá verze stíhače dostala oficiální označení 7,5cm PaK 40/2 auf Fahrgestellt PzKpfw II a kódový znak SdKfz 131. Zatímco předešlá varianta s ex-sovětským kanonem vznikala přestavou starších tanků, druhá verze vznikala na nově výraběných podvozcích, protože produkce PzKpfw II Ausf. F tou dobou stále běžela.

Podvozek vozidla tvořilo na každé straně pět pojezdových kol, odpružených pomocí listových pružin. Vpředu bylo velké ozubené kolo hnací, vzadu kolo napínací. Horní část pásu podpíraly čtyři kladky. V čele trupu, na levé straně, seděl řidič vozu. Napravo od něj byla převodovka. Za ním byl bojový prostor pro zbytek posádky a v zadní části vozu bylo motorové oddělení. Čelní deska původní kabiny tanku byla zachována, zmizel z ní ovšem falešný průzor na pravé straně a zůstal jen skutečný průzor řidiče. Zachován byl také průzor v levém boku. Dále dozadu již ale bylo vše jinak. Na podvozku vyrostla nová vysoká kabina svařená z rovných pancéřových desek. Větší část její čelní stěny tvořil štít připevněný k samotnému kanonu, který se při míření pohyboval spolu s jeho hlavní.

Čelní stěna kabiny byla silná 35 mm, boky 14,5 mm. Zadní stěnu ani strop kabina neměla z důvodu omezení hmotnosti konstrukce. Na zádi došlo k překrytí původního stropu motorového prostoru zvýšenou pancéřovou deskou o síle 5 mm. Uvnitř kabiny byl instalován zmíněný kanon PaK 40. Zbraň nebyla instalována ve středu vozu ale byla mírně posunuta vlevo od podélné osy. Díky tomu byl také stranový odměr nesouměrný. Směrem do leva činil 32°, do prava pouze 25°. Vertikální náměr se potom pohyboval od -8° do +10°. Zásoba munice pro kanon čítala 37 nábojů. Doplňkovou výzbrojí proti pěchotě, ale i proti letadlům, byl kulomet MG34 ráže 7,92 mm, který se upevňoval na horní hranu pancíře napravo od kanonu.

Stroj ovládala tříčlenná posádka tvořená řidičem, nabíječem a střelcem. Řidič seděl uvnitř trupu, zbylí dva muži v kabině za kanonem. Proti nepřízni počasí se mohli chránit přetažením celty, proti nepřátelské palbě zezadu a shora je však nechránilo nic. Pohonnou jednotkou této verze Marderu II byl opět Maybach HL 62 TRM s výkonem 140 koní. Hmotnost stíhače činila 10,8 tuny a jeho maximální rychlost byla 40 km/h. Výroba SdKfz 131 probíhala od července 1942 do března 1944 a zapojily se do ní firmy FAMO, Daimler-Benz a MAN. Údaje o celkovém počtu vyrobených exemplářů se značně liší a lze narazit na čísla od 606 do 1271.

Stroje Marder II trpěly zejména vysokým profilem, který poskytoval dostatek místa pro zamíření nepřátelských zbraní. Ochrana posádky stačila pouze proti ručním zbraním pěchoty a drobným střepinám. Vozidla však byla relativně lehká, rychlá, měla dobrou průchodnost terénem a ukázala se být velmi účinná v boji s nepřátelskými tanky. Mezi tankisty byl stroj poměrně oblíbený a mnohé posádky, zejména na východní frontě, s ním dosáhly značných bojových úspěchů. Ač ne právě moderní, Mardery II sloužily na všech frontách až do konce války. V době německé kapitulace bylo v aktivní službě ještě něco okolo 150 těchto strojů.

Za zmínku stojí ještě jedna nestandardní verze Marderu II na podvozku Panzer II Ausf. F. Ta byla vyzbrojena protitankovým kanonem PaK 38 ráže 50 mm. Někdy lze narazit na informaci o tom, že těchto strojů vzniklo oficiálně až několik desítek kusů. Pravděpodobně to však není pravda a tato mutace zřejmě vznikla jen jako neoficiální polní přestavba a to dokonce nikoliv přestavba jiného Marderu, ale přímo tanku PzKpfw II. Celá kabina má totiž jiné provedení než sériová kabina SdKfz 131 a sváry na detailních záběrech rozhodně neodpovídají profesionální tovární práci. Zcela pak chybí zvýšená nástavba nad stropem motorového prostoru. Namísto ní jsou zde boxy pro uložení dělostřelecké munice.

Kabina zůstala i tentokrát zezadu a shora otevřená. Kanon byl instalován včetně svého běžného štítu, na který ovšem musely být na pravé straně navařeny desky, které jej rozšířily a vyplňovaly čelní stěnu kabiny při maximálním vytočení kanonu do strany. Tyto desky byly celkem tři a tvořily na štítu jakási "žebra". Jejich na první pohled mizerné dílenské zpracování jen potvrzuje teorii o polní úpravě.

Marder III

Pancéřování a výzbroj
Posádka	4
Délka	6,43 m
Šířka	2,06 m
Výška	2,50 m
Hmotnost	10,7 t
Pancéřování	11 - 50 mm
Hlavní zbraň	Pak 36 ráže 76,2 mm
Sekundární zbraně	kulomet ráže 7,92 mm
Pohon a pohyb
Pohon	Praga EPA 125 hp
Max. rychlost	42 km/h na silnici
Poměr výkon/hmotnost	hp/t
Dojezd	185 km

Stroje s označením Marder III byly poslední sérií lehkých stíhačů tanků z rodiny nesoucí název Marder (kuna). Němci je začali vyrábět v návaznosti na vpád do Sovětského svazu, kde byla jejich vojska zaskočena jak obrovským množstvím tanků Rudé armády, tak i kvalitou jejích nejmodernějších obrněnců T-34 a KV-1. Wehrmacht proto začal naléhavě volat po rychlém dodání samohybného protitankového kanonu, který by byl silnější než existující Panzerjäger I a efektivnější než vlečné protitankové zbraně.

Měl-li mít nový stroj nějaký efekt, bylo nutno jej postavit a dodat na frontu opravdu rychle a ve velkém množství. Vývoj zcela nového vozidla proto nepřicházel v úvahu a tak konstruktéři sáhli po přestavbě již existujících tanků. V případě série Marder I to byly podvozky ukořistěných francouzských strojů, u Marderu II to byl lehký německý tank Panzer II a konečně jako základ pro Marder III byl využit podvozek tanku PzKpfw 38(t).

Bojová hodnota samotného lehkého tanku PzKpfw 38(t) byla již ve druhé polovině roku 1941 podprůměrná. Základní konstrukce tohoto tanku však byla spolehlivá a německé posádky i mechanici s ní již měli bohaté zkušenosti. Projekt přestavby tanku na samohybný protitankový kanon zpracovala na přelomu let 1941 a 1942 firma Alkett. První prototyp nového stíhače byl dokončen již v lednu 1942. Narozdíl od pozdějších sériových vozidel byl tento postaven na podvozku tanku PzKpfw 38 (t) verze E. V únoru prošel prototyp střeleckými zkouškami a následně byl přijat do výzbroje pod oficiálním označením "Panzerjäger 38 (t) für 7,62cm PaK 36 (r)" a kódovým číslem SdKfz 139. Podstatně známější se však obrněnec stal pod bojovým jménem Marder III.

Podvozek byl z původního tanku převzat beze změny i s agregáty. Věž tanku byla sejmuta a nad původní kabinou se objevila nízká nástavba snýtovaná z rovných ocelových desek s boky protaženými dozadu. Síla těchto desek byla pouhých 10 mm. Nad nástavbou byl potom pancíř bojového prostoru kanonu, který měl chránit jeho obsluhu. Tento pancíř navazoval na štít samotné zbraně a byl silný 14,5 mm. Bojový prostor však chránil pouze zepředu a do boků byl protažen jen asi o půl metru.

Úroveň ochrany mužů obsluhujících kanon byla tedy zanedbatelná. Zezadu a shora je nechránilo zhola nic a z boků jen onen zmíněný, velmi krátký, pancíř. Střelec i nabíječ přitom seděli na sklopných sedačkách právě v té nejméně kryté zadní části bojového protoru a byli tedy přímo vystaveni případné nepřátelské palbě. Stanoviště zbylých dvou členů posádky stroje, tedy řidiče a radisty/kulometčíka, zůstalo oproti tanku PzKpfw 38 (t) nezměněno. Oba seděli vepředu uvnitř trupu, řidič napravo radista nalevo. Radista měl zároveň na starosti obsluhu kulometu typu MG 37 (původně československý ZB vz. 37) ráže 7,92 mm. Každý z těchto dvou mužů měl nad svým stanovištěm vlastní nástupní průlez s poklopem odklápěným směrem do boku.

Zbraň nového stroje musela být dostatečně účinná pro boj s nejmodernějšími sovětskými středními tanky. Německý kanon PaK 40 ráže 75 mm přišel do výroby až v listopadu 1941 a v době plánování Marderu III se s ním tedy nedalo počítat. Konstruktéři proto sáhli po původně sovětském kanonu F-22 ráže 76,2 mm, kterých Němci v prvních měsících východního tažení ukořistili velké množství. Jeho upravená verze byla zavedena do výzbroje německé armády pod označením 7,62cm PaK 36 (r). Instalace kanonu umožňovala stranový odměr 21 stupňů, dále již bylo nutno natočit celý stroj. Zásoba munice pro kanon na palubě činila 30 kusů. Doplňkovou výzbrojí byl již zmíněný původně československý kulomet ZB vz. 37 ráže 7,92 mm umístěný v čele trupu.

Sériová výroba Marderu III započala již v dubnu 1942 první sérií čítající 38 strojů. Sériové Mardery však narozdíl od prototypu využívaly podvozek tanku verze G. Zpočátku probíhala výroba stíhače i samotných tanků PzKpfw 38 (t) souběžně, ale v červnu 1942 byla produkce tanků nadobro zastavena a veškeré kapacity byly soustředěny na výrobu Marderu III. Další Mardery byly stavěny na nové verzi podvozku připravené původně pro tank PzKpfw 38 (t) Ausf. H. Tanky této verze však již nebyly do výroby zavedeny a nový podvozek byl používán pouze pro stíhač tanků.

Marder III s ex-sovětským kanonem se tedy stavěl na podvozcích dvou verzí. Těch založených na Ausf. G vzniklo v pražské BMM (bývalá ČKD) do června 1942 celkem 194 kusů. Kolik těchto Marderů bylo postaveno na podvozku Ausf. H není jednoznačené, ale nejčastěji bývá uváděno číslo 150. S podvozkem verze H získal Marder silnější pohonnou jednotku typu Praga AC o maximálním výkonu 160 koní při 2600 otáčkách za minutu. To samozřejmě znamenalo zlepšení pohyblivosti a manévrovatelnosti stroje.

Marder III s ex-sovětským kanonem vážil 10,6 tuny a dosahoval maximální rychlosti 46 km/h. SdKfz 139 sice znamenal jistý přínos pro boj s houfy nepřátelských obrněnců, ale skutečně velmi trpěl nízkou úrovní ochrany posádky a se svojí velkou výškou představoval snadný terč pro něpřátelskou palbu. Proto dostala firma Alkett již v květnu 1942 rozkaz vyvinout stíhač nové zdokonalené verze. Jeho prototyp vznikl již v červnu 1942. Tato druhá verze Marderu III byla již vyzbrojena německým protitankovým kanonem 7,5cm Pak 40/3 L/46. Jako základ pro nový Marder byl využíván již pouze podvozek tanku Ausf. H. Proto také tato verze stíhače dostala označení Marder III Ausf. H. Oficiální název ovšem zněl "7,5cm PaK 40/3 auf Panzerkampfwagen 38 (t)" a kódové označení Wehrmachtu bylo SdKfz 138.

U SdKfz 138 nebyla nad původní tankovou kabinou žádná zvýšená nástavba jako prvního Marderu III. Zato pancéřové pláty chránící bojový prostor obsluhy kanonu byly zvýšeny a protaženy dále do boků. Tím se podařilo jednak snížit celkovou výšku stroje a zároveň zlepšit úroveň pancéřové ochrany vojáků obsluhujících zbraň. Zlepšení oproti předcházející verzi bylo zřejmé, nicméně panceřování stále nebylo ani zdaleka dokonalé. Bojový prostor byl i nadále shora a zezadu otevřený a nabíječ i střelec/velitel museli při práci klečet nechtěli-li vyčnívat nad siluetu pancéřového štítu. Proti nepřízni počasí se musela obsluha kanonu chránit přetažením impregnované plachty.

Hmotnost verze H činila 10,8 tuny a maximální rychlost byla, stejně jak u starší verze, 46 km/h. Zásoba munice pro hlavní zbraň byla 38 nábojů. Vedlejší výzbrojí zůstal kulomet MG 37 ráže 7,92 mm umístěný ve střelišti v čelní stěně trupu. Navíc s sebou posádky vozily ještě jeden kulomet typu MG 34 nebo 42, se kterým mohly vést palbu přes okraj pancíře. Produkce této verze Marderu III probíhala od listopadu 1942 do května 1943 a skončila s 275 vyrobenými kusy (i když lze narazit i na velmi odlišný počet 418 kusů). Výroba probíhala opět v Praze v továrnách firmy BMM. Bojové zkušenosti s novým Marder III Ausf. H ukázaly, že posádka je stále až příliš zranitelná palbou pěchoty a střepinami z kolem vybuchujících granátů a zbrojní úřad proto žádal další zvýšení pasivní ochrany.

Reakcí firmy Alkett na tento požadavek byla třetí a poslední verze stíhače Marder III s označením Ausf. M. Oproti Ausf. H došlo k několika dosti podstatným změnám a to nejen co se ochrany bojového prostoru týče. Pohonná jednotka byla přesunuta ze zadní části podvozku doprostřed. To sice znamenalo zmenšení využitelného prostoru vpředu trupu, kvůli kterému muselo být zrušeno stanoviště radisty/kulometčíka, ale uvolnilo se tím místo v zadní části podvozku. Nad tuto část byl potom přesunut bojový prostor a jeho dno mohlo být tím pádem hlubší. Díky tomu mohla obsluha kanonu konečně klidně pracovat ve stoje a byla přitom stále chráněna pancéřovými pláty. Navíc toto řešení umožnilo opencéřovat bojový prostor také zezadu. Zde přibyla pancéřová deska, která se dala k usnadnění nástupu do vozidla sklápět.

Síla pancéřování bojového prostoru se pohybovala od 15 mm na čele po 10 mm na bocích. Strop sice zůstal i nadále otevřený, ale i přesto šlo o zlepšení. Dalším požadavkem zbrojního úřadu bylo snížení počtu výrobních normohodin a tedy zlevnění výroby. Odpovědí bylo zcela nové, jednodušší, řešení čelní stěny kabiny. Narozdíl od původního tanku (a od dvou předchozích verzí Marderu III) zde již nebyla rovná deska s průzorem řidiče napravo a kulometem nalevo, ale nahradila ji velmi ostře skloněná deska, ze které v pravé části vystupovala "budka", pod níž se ukrývalo stanoviště řidiče. Tato budka byla u prvních výrobních kusů odlévaná a měla zaoblené hrany. Později byla ale v rámci dalšího zjednodušení výroby nahrazena budkou hranatou, svařovanou. V jejím stropě byl kruhový průlez uzavíraný dvoudílným poklopem. Čelní deska kabiny měla sklon plných 67 stupňů a byla silná 12 mm.

Z pramenů není zcela jasné, zda byla funkce radisty/kulometčíka zrušena bez náhrady a počet členů posádky se tedy snížil na tři, nebo zda došlo jen k přesunutí jednoho muže z trupu do bojového prostoru kanonu kde převzal roli střelce. Tím pádem by posádka zůstala čtyřčlenná ve složení řidič, nabíječ, střelec a velitel. Velitel by se v takovém případě mohl plně věnovat svojí hlavní roli protože již nemusel zaměřovat a pálit z kanonu. Častěji bývá sice uváděno, že posádka byla tříčlenná, ale mnoho fotografií dává za pravdu verzi se čtyřčlennou posádkou (jako například zde, zde, zde a zde, i když počet mužů na fotografiích může být samozřejmě zavádějící) Pozn. rovněž posádka Marderu III ve filmu Zachraňte vojína Ryana byla čtyřčlenná (viz. zde) i když ani toto v podstatě nic neznamená :-).Řidič každopádně nadále seděl v přední pravé části trupu zatímco zbylý muži (ať už byli dva nebo tři) měli svá místa na korbě.

Název verze Ausf. M pocházel z prvního písmene slova popisujícího umístění motoru - M pro Mitte (uprostřed). Oficiální název vozu přitom zněl Panzerjäger 38(t) mit 7,5cm PaK 40/3 Ausf. M a kódový znak byl SdKfz 138 M.

Hlavní zbraní zůstal německý 7,5cm PaK 40/3 s délkou hlavně 46 ráží. Vezená zásoba munice pro něj činila pouhých 27 nábojů. Spolu se stanovištěm radisty zmizela i organická doplňková výzbroj v podobě kulometu. Proto s sebou posádka v bojovém prostoru vozila volně uložený kulomet MG 34 ráže 7,92 mm, ze kterého šlo vést palbu přes okraj pancéřování. Verze M se stala nejpočetnější verzí ze série Marder III. Celkem jich bylo v pražských závodech BMM vyrobeno 942 kusů (lze narazit i na číslo 975). V květnu nebo červnu 1944 byla jejich produkce zastavena a výrobní kapacity převedeny na progresivnější typ stíhače tanků Hetzer.

Na základě Marderu III Ausf. M vzniklo také jeden zajímavý prototyp, který byl kombinací muničního vozidla a obrněného transportéru pěchoty. Vozidlo bylo zbaveno kanonu a otvor v čelní desce byl zaslepen ocelovým plechem. Pro přepravu pěchoty byly ve vnitřním prostoru instalovány dřevěné lavičky. Změnilo se také provedení zadní stěny. Namísto sklopné desky byla ve stěně dvoudílná vrata. Do výroby se však tento stroj nakonec nedostal.

Existovala rovněž školní verze Marderu III Ausf. M s pohonem na dřevoplyn, která nesla dvojici tlakových lahví pro výrobu pohonného plynu. Cílem samozřejmě byla úspora tolik vzácných pohonných hmot. Výkon motoru šel jistě dolů, ale pro účely výcviku nových posádek to stačilo.

Stíhače tanků Marder III bojovaly na všech frontách včetně severní Afriky a to až do konce války. Převážně však sloužily na východě. V únoru 1945 jich podle hlášení bylo stále ve službě plných 350 kusů (pravděpodobně zejména verze Ausf. M). Po válce bylo mnoho strojů Marder III Ausf. M převzato do československé armády kde sloužily pod označením ST-II - neboli Stíhač Tanků II. Jediným německým spojencem, který byl Mardery III za války vybaven, bylo Slovensko, které získalo 18 vozů verze H a dva z nich nakonec dokonce nasadilo proti Němcům během slovenského národního povstání. Mardery III jistě znamenaly nezanedbatelný přínos pro boj s masou sovětské techniky. Byly to spolehlivé stroje s dostatečně silnou výzbrojí. Ve všech verzích však shodně trpěly slabým pancířem a nízkou úrovní ochrany posádky. Kvůli do značné míry otevřenému bojovému prostoru byly Mardery naprosto nevhodné pro boj uvnitř měst, kde hrozila palba z výšky z oken budov. I když byly jistě platnými pomocníky, Mardery zkrátka nikdy nepřekročily stín narychlo postaveného prostředku k překonání naléhavé nouze.

Jistě stojí za zmínku, že podvozek vyvinutý za účelem zdokonalení Marderu III byl později rovněž použit jako základ pro samohybné dělo Grille Ausf. M. vyzbrojené těžkým 150-ti milimetrovým dělem.

Hetzer

Historie výroby
Typ vozidla	stíhač tanků
Země původu	Německo
Výrobce	BMM (ČKD), Škoda
Návrh	1944
Období výroby	1944-1949
Vyrobeno kusů	3185
Základní charakteristika
Posádka	4
Délka	6,25 m
Šířka	2,63 m
Výška	2,17 m
Hmotnost	15,75 t
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování	8 - 60 mm
Hlavní zbraň	Pak 39 L/48 ráže 75 mm
Sekundární zbraně	1 x kulomet MG34
Pohon a pohyb
Pohon	Praga AE 2800 160 hp
Odpružení	listové pružiny
Max. rychlost	42 km/h na silnici
Poměr výkon/hmotnost	10 hp/t
Dojezd	177 km

Návrh na stavbu nového lehkého stíhače tanků vžešel z jednání německého vrchního armádního velení v prosinci 1943. OKH (Oberkommando des Heeres) prý původně hledalo jen nové výrobní kapacity pro útočná děla Stug III a jejich zrak padl na pražský závod BMM (Böhmish-Mährische Maschinenfabrik), což byl nástupnický podnik firmy ČKD v protektorátu. Tato továrna v té době vyráběla stíhače tanků Marder III, které se ovšem daly označit za již překonané a nedostatečné aktuálním potřebám. Průzkum výrobních kapacit však ukázal, že pražská továrna nemá dostatečnou mechanizaci pro výrobu 24 tun těžkých "Stugů" a dokáže stavět jen lehčí stroje. Němci se tedy rozhodli využít závod alespoň pro stavbu nové lehké samohybky, jejíž konstrukce by využívala osvědčeného podvozku tanku PzKpfw 38(t).

Samotný tank PzKpfw 38(t) se již v té době nevyráběl, ale díky dobrým zkušenostem z válečného provozu, pokračovala produkce jeho podvozku a agregátů jako základu pro jiná bojová vozidla. Vedle již zmíněného stíhače Marder III využivaly stejný podvozek také protiletadlové tanky Flakpanzer 38(t) nebo samohybná děla Grille.

Když už tedy bylo, vzhledem k technologickým omezením, možné v Praze stavět pouze lehký stroj, mělo to být vykompenzováno alespoň jeho vysokou rychlostí. Požadavky zbrojního úřadu na nové bojové vozidlo tak uváděly maximální rychlost 55 až 60 km/h! Předem podotýkám, že tento požadavek se nakonec splnit nepodařilo. Stroj měl dosahovat hmotnosti okolo 13 tun a mít plně uzavřenou bojovou kabinu s ostře skloněnými stěnami. Oba tyto požadavky byly zcela logické. Otevřený bojový prostor, a s ním spojená nízká úroveň ochrany posádky, byl hlavní slabinou předešlé generace stíhačů Marder III. Sklon stěn měl zase kompenzovat malou tloušťku pancíře, která byla dána hmotnostním omezením. Čelní stěna se sílou 60 až 80 mm měla být jediná odolná dělostřelecké palbě. Ostatní stěny mohly být slabší tak aby dokázaly odolat palbě z ručních zbraní a střepinám. Pokud o jde o výzbroj, bylo rozhodnuto využít kanon PaK 39 ráže 75 mm, kterým byl vyzbrojen i německý stíhač Jagdpanzer IV verze L/48.

17. prosince 1943 Hitler projekt schválil s tím, že to bude nejplepší možné využití továrny BMM. Práce na projektu se rozběhly dostihovým tempem a 24. ledna 1944 již byla hotova dřevěná maketa stroje v měřítku 1:1, která mohla být předvedena komisi zbrojního úřadu. První tři prototypy potom vnikly v březnu 1944. O nějakém důkladnějším testování prototypů nemohlo být vzhledem k obrovskému spěchu ani řeči. Koneckonců podvozek, motor, převodovka i kanon nového vozu byly již léta vyráběné a důkladně ozkoušené komponenty. Sériová výroba byla nařízena hned od dubna s tím, že bude postupně nabíhat až na cílových 1000 kusů měsíčně v březnu 1945. Do výroby se měla od července 1944 zapojit také Škoda Plzeň. V cílovém stavu by pražský i plzeňský závod produkoval shodně po pěti stech vozidlech měsíčně.

První maketa měla kratší bojovou kabinu než pozdější sériové stroje. Kapota motoru byla delší a svažovala se pozvolněji. Rovněž kryt hlavně kanonu se oproti maketě změnil. Prototypy se zase od výrobních kusů lišily provedením úchytu kanonu k čelní stěně trupu. Ten u nich více zasahoval do čelní stěny, měl členité okraje a byl upevněn zvenčí viditelnými nýty. U sériových stíhačů žádné nýty vidět nešly a okraj úchytu více kopíroval samotnou kulovitou střílnu zbraně - tzv. Kugellafette.

Je až k nevíře, že se pražskému závodu skutečně podařilo v dubnu postavit prvních 20 požadovaných sériových vozů. Bylo to pouhý měsíc po stavbě prototypů a jen 4 měsíce od vzniku prvotní myšlenky, což je naprosto unikátní rychlost! 20. dubna, právě na jeho narozeniny, byly nové obrněnce předvedeny vůdci. Jak dokazují fotografie, nebyly stíhače v ten den ještě zcela kompletní - chyběl jim minimálně kryt hlavně kanonu. V květnu bylo podle pláno dokončeno 50 exemplářů a v červnu už potom z výrobních linek sjela rovná stovka nových stíhačů. Je ovšem nutno podotknout, že armádní inspektoři shledali při přejímání strojů vícero různých nedodělků nebo vad. Proto byly raději výrobní kvóty pro další měsíce sníženy, aby továrna stíhala dokončovat vozidla v armádou akceptovatelné kvalitě.

Pokud jde o oficiální název nového bojového vozu, lze narazit na mnoho různých údajů. V prvních dokumentech, které hovořily o budoucím stroji, se objevují názvy "leichte Sturmgeschütz 38 (t)" nebo také "leichte Panzerjäger 38(t)". Pozdější oficiální označení znělo pravděpodobně "Jagdpanzer 38(t) für 7,5 cm PaK 39 L/48". Bojové jméno Hetzer (štváč) bylo podle některých zdrojů přiděleno na podzim roku 1944 kdy se oficiální označení změnilo na "Jagdpanzer 38(t) Hetzer".

Podle jiných pramenů ale nebylo jméno Hetzer nikdy oficiální a k jeho spojení s tímto strojem došlo prý naprostým nedopatřením. Hetzer bylo označení pro plánovaný projekt lehkého stíhače tanků E-10, který byl Jagdpanzeru 38(t) dost podobný. Při jednom jednání se zástupci české továrny prý němečtí armádní činitelé tento projekt zmínili coby konkurenci, ale česká strana nesprávně pochopila že řeč je o jejich novém díle. Proto prý Češi použili název Hetzer v oficiální dokumentaci při prvních dodávkách k bojovým jednotkám. Odtud potom jméno doputovalo v hlášení až na inspektorát tankových vojsk, kde si domysleli, že toto jméno stroji dali spontáně sami vojáci, což samozřejmě nebyla pravda. Ať už to bylo jakkoliv, jméno Hetzer se pro tento stíhač tanků v literatuře používá naprosto přirozeně.

Hetzer měl velmi progresivní design. Bojový prostor byl kompletně uzavřený s ostře skloněnými stěnami. Horní i dolní deska čelní stěny byly silné 60 mm. Sklon horní desky činil 60° od vertikální roviny, u dolní to bylo 40°. Boky a záď byly silné pouhých 20 mm, strop 8 mm a dno vozu 10 mm. Hetzer dosahoval délky 6,27 metru včetně kanonu a 4,77 bez něj. Na šířku měřil 2,63 metru a na výšku pouhých 1,85 metru. Nízká silueta dělala z Hetzera těžko zpozorovatelného a zasažitelného protivníka a poskytovala mu často výhodu prvního překvapivého výstřelu. Bojová hmotnost vozu činila 16 tun, tedy o tři tuny více než bylo plánováno. Nebyla to však ani tak samotná celková hmotnost jako spíše její rozložení, které způsobovalo problémy. Vůz měl těžší přední část díky silnému čelnímu pancíři a zbrani s poměrně velkým přesahem hlavně. V čele trupu byla navíc umístěna také převodovka a motor v zádi jako protiváha tomu všemu nestačil.

Stíhač byl založen na již zmíněném tankovém podvozku, který ovšem musel být pro tento účel upraven. Podvozek byl rozšířen a dostal větší pojezdová kola převzatá z prototypu tanku PzKpfw 38(t) neuer Art. Úpravy podvozku byly nutné, aby mohl nést větší a těžší zbraň i silněji pancéřovanou kabinu. Rovněž zadní napínací kola doznala určitých změn. V průběhu výroby jich bylo použito několik druhů lišících se počtem a velikostí odlehčovacích otvorů. Namísto dvou podpůrných kladek jako u klasického tanku měl Hetzer pouze jednu umístěnou uprostřed. Pásy stíhače byly široké 35 cm.

Pohonnou jednotkou nového stroje byl šestiválcový motor Praga AE 2800 o obsahu 7,754 litru, který dával maximální výkon 150 koní při 2600 otáčkách za minutu. Na silnici byl Hetzer schopen vyvinout rychlost až 40 km/h, což bylo ovšem výrazně méně než kolik původně armáda požadovala. Průměrná rychlost v terénu se potom pohybovala okolo 15 km/h. Vezená zásoba 320 litrů benzínu umožňovala maximální dojezd okolo 180 kilometrů na silnici a 130 km v terénu. Převodovka měla pět rychlostních stupňů pro jízdu vpřed a jeden vzad. Motor byl uložen v zádi, předovka v čele trupu a spojeny byly hřídelí. Servisní přístup k pohonné jednotce zajišťoval velký otvor v pravé části zadní sešikmené stěny.

Hlavní výzbrojí byl protitankový kanon PaK 39 L/48 ráže 75 mm s délkou hlavně 48 ráží. Kanon byl umístěn netypicky vpravo od podélné osy stroje a byl chráněn odlévaným štítem typu Saukopf (někdy také Saukopfblende). Kvůli svému umístění měl kanon omezenou pohyblivost. Namísto původně požadovaného stranového odměru 15° do každé strany to bylo jen 11° napravo a 5° nalevo. Hetzer byl s touto zbraní schopen při čelním zásahu prostřelit věž ruského tanku T-34/85 na vzdálenost 700 metrů zatímco chtěl-li T-34/85 zdolat přední pancíř Hetzeru, nesměl od něj být dále než 400 metrů. Naproti tomu při střetnutí s těžkým tankem IS-2 neměl Hetzer šanci ze vzdálenosti nad 100 metrů zatímco obráceně stačila protivníkovi vzdálenost více než jeden kilometr.

Při srovnání s tanky západní koalice je potom bojová hodnota Hetzeru ještě viditelnější. Jak britský Cromwell a Churchill, tak americký Sherman (A2, 75 mm) nebyly schopné probít čelní pancíř německého stroje ani z nulové vzdálenosti! Obráceně se tato vzdálenost pohybovala ve stovkách metrů a v případě Cromwellu činila dokonce více než kilometr!

Jakmile se ale nepřítel přiblížil k Hetzeru z boku nebo zezadu, vypadal poměr sil zcela obráceně. Slabý boční pancíř Hetzeru dokázaly probít i kanony malých ráží nebo dokonce i pěchotní protitankové pušky. Proto se Němci snažili nasazovat Hetzery vždy ve větších formacích aby se stroje mohly navzájem krýt a nejlépe také v součinnosti s pěchotou.

Hetzer byl rovněž vybaven kulometem MG 34 nebo MG 42, který byl namontován na střeše v její pravé části a byl ovládán nabíječem zevnitř vozu bez nutnosti opustit pancéřovanou kabinu. Ovšem po vystřílení 50 nábojů, které měl kulomet v bubnovém zásobníku, musel tak jako tak nabíječ zásobník vyměnit a vystavit se při tom nepřátelské palbě. Z toho důvodu byl kulomet chráněn alespoň nízkým krytem ve tvaru ostré šipky.

Jak již bylo řečeno, hlavní zbraň byla umístěna vpravo od středu kabiny což znamenalo značné nepohodlí pro nabíječe. Kanon byl totiž konstruován pro nabíjení z pravé strany ale napravo od něj prostě nebyl dostatek místa takže nabíječ seděl nalevo od zbraně a musel ji nabíjet z nesprávné strany, přes kryt závěru. To prodlužovalo nabití a znamenalo relativně nízkou frekvenci střelby. Zásoba střeliva pro hlavní zbraň vezená na palubě byla kvůli omezenému vnitřnímu prostoru pouze 40 až 41 kusů střeliva - i když u pozdějších verzí stroje se jí podařilo rozšířit na 45 kusů. Pro kanon se používaly čtyři druhy munice. Protitankový Pzgr39, protipěchotní tříštivotrhavý Sprgr., kumulativní Gr38 HL a pokud byl k dispozici tak i podkaliberní Pzgr40, nasazovaný proti nejsilněji pancéřovaným protivníkům.

Posádku stroje tvořili 4 muži - velitel, střelec, nabíječ a řidič. Tito spolu komunikovali prostřednictvím vnitřní radiostanice. Řidič, střelec a nabíječ přitom seděli všichni v jedné řadě podél levé stěny kabiny. Řidičovo stanoviště bylo v přední části. Výhled z vozu mu zajišťoval binokulární průzor v čelní stěně. Výhled pro střelce z kanonu a pro nabíječe, který fungoval i jako obsluha kulometu, byl řešen optickými zaměřovači vysouvanými ze střechy vozu.

Velitelovo stanoviště bylo vpravo vzadu za kanonem. Velitel vlastně seděl ve výklenku kabiny zasahujícím do motorového prostoru. Díky kanonu před sebou byl velitel oddělen od zbytku posádky. Nad svým stanovištěm měl proto vlastní průlez s dvoudílným poklopem, který procházel jak vodorovnou tak i skloněnou částí střechy. K výhledu z vozu sloužil veliteli binorulární periskop vysouvaný nad střechu. Vzhledem k rozložení vojáků i jejich pozorovacích prostředků byl Hetzer prakticky slepý na pravou stranu což byl fakt snadno zneužitelný nepřátelskými útočníky.

V průběhu produkčního období prošel Hetzer několika koly "vylepšování". Jejich cílem bylo vesměs když ne snížit, tak alespoň rovnoměrněji rozložit hmotnost vozu mezi jeho přední a zadní část. Postupně byly instalovány různé varianty zadního napínacího kola. Zmenšen a odlehčen byl jak úchyt kanonu tak i kryt jeho hlavně. Byla použita pojezdová kola s větším průměrem kovového těla a zúženou gumovou obrubou. Listy pružin předního páru pojezdových kol byly zesíleny z původních 7 na 9 mm aby lépe odolávaly vyššímu tlaku na přední část podvozku.

Změnilo se také tělo výfuku. Namísto dlouhého, napříč položeného, perforovaného krytu se nově objevil krátký, zahnutý kryt velké průměru, tzv. Flamm-Vernichter. Tento zkrácený kryt výfuku ovšem nebyl ideálním řešením protože méně tlumil hluk a navíc z něj často vyšlehávaly plameny, které byly v noci snadno viditelné. Velitelé si někdy stěžovali, že s tímto krytem není možné nechat před vyjetím zahřát motor protože pozice stroje je rychle prozrazena hlukem motoru.

Ačkoliv první série Hetzerů byla vyrobena již v dubnu 1944, k bojovým jednotkám dorazily první kusy až v červenci. Mezitím probíhalo zaškolování posádek, tvorba "uživatelských manuálů" a zkoušky chování strojů v různých podmínkách v tankových školách. První jednotkou, která získala nový stroj, se stal 731. Panzerjäger Abteilung, který jich v první polovině července obdržel celkem 45 kusů. Následoval 743. Panzerjäger Abteilung, který získal stejný počet Hetzerů ve druhé polovině měsíce. Oba oddíly působily na východní frontě. Později byly vozy přiřazeny ještě třem oddílům stíhačů tanků: 741., 561. a 744.

Zbylé stroje byly přidělovány rotám stíhačů tanků (Panzerjäger Kompanie) patřícím k pěším nebo jízdním divizím, nebo divizím pancéřových granátníků. Každá takováto Kompanie měla tabulkový stav 14 stíhačů. Od února 1945 to bylo z důvodu nedostatku techniky pouhých deset stíhačů. Od dubna 1944 do května 1945 bylo celkem postaveno více než 2800 Hetzerů (včetně velitelských a vyprošťovacích verzí).

V bojových podmínkách se stroj velmi osvědčil. Byl pohyblivý, dobře vyzbrojený a při čelním střetu také dostatečně odolný proti nepřátelské palbě. Jak ukazují hlášení bojových jednotek, byl Hetzer spolehlivý stroj s poměrně nízkým sklonem k poruchám. Velmi se osvědčil také v pouličních bojích kde se naplno uplatnila výhoda dálkově ovládaného kulometu.

Do konce války vzniklo mnoho projektů na modifikaci stíhače Hetzer. Některé z nich se dočkaly vzniku prototypu, některé dokonce i výroby malých sérií, mnoho z nich ovšem zůstalo pouze na rýsovacích prknech a v plánech konstruktérů.

Mezi tyto konverze patřil například plamenometný tank označovaný jako Flammpanzer 38(t) Hetzer. Koncem roku 1944 bylo vyrobeno 20 těchto strojů. Kanon byl u nich nahrazen výmetnicí hořlavé směsi. Posádka byla čtyřčlenná a kromě řidiče a velitele ji tvořil ještě střelec z plamenometu a radista. Flammhetzery sloužily zejména k ničení nepřátelských bunkrů a ukryté pěchoty obecně. Z vyrobených strojů byly zformovány dvě kompanie: 352. a 353. Panzer-Flamm-Kompanie.

Další zajímavou verzí stroje Hetzer, která se dočkala výroby malé série, byla samohybná 150-ti milimetrová houfnice označovaná jako sIG 33 auf Jagdpanzer 38(t). Jak již název napovídá byla havní zbraní tohoto vozidla těžká polní houfnice sIG 33 (schwere Infanterie Geschütz), kterou Němci již dříve mnohokrát použili pro podobné samohybky. Instalace tak rozměrné zbraně si mimo jiné vynutila podstatné zvýšení nástavby. V prosinci 1944 bylo vyrobeno celkem 30 těchto strojů.

Na základě stíhače tanků Hetzer vznikl rovněž protiletadlový tank vyzbrojený kanonem FlaK 38 ráže 20 mm. Stropní deska byla odstraněna a v otevřeném bojovém prostoru byla instalována rychlopalná zbraň. Tento Flakpanzer (protiletadlový tank) však do sériové výroby přijat nebyl a zůstalo pouze u jednoho prototypu (nevíc je dost možné, že ani nešlo o oficiální projekt ale pouze o polní přestavbu).

Podobný osud potkal rovněž průzkumný tank na bázi Hetzeru, tzv. Aufklärungspanzer. I u něj byla, podobně jako u protiletadlového tanku, odstraněna stropní deska a okraje otevřeného bojového prostoru byly zvýšeny pancéřovými plechy. V čelním plechu byl potom instalován krátkohlavňový kanon KwK 37 L/24 ráže 75 mm. I tento stroj vznikl pouze v jediném prototypu.

Rovněž samohybná houfnice StuH 42/2 ráže 105 mm lafetovaná na podvozku tohoto stíhače tanků zůstala pouze ve stádiu projektu. Tento vůz se měl honosit velmi krkolomným označením Sturmhaubitzwagen 638/14 mit 10,5 cm StuH 42/2.

Stejně tak i obrněný transportér přezdívaný Kätzchen. Tento stroj měl koncem války doplnit řadu již zavedených polopásových obrněných transportérů avšak měl být plně pásový. Sériové výroby se tento obrněnec nedočkal a vznikl pravděpodobně pouze v jediném, a to možná ještě nikdy úplně nedokončeném, exempláři. Projekt Kätzchen je popsán samostatně v sekci Speciální technika.

Hetzer měl rovněž svoji velitelskou verzi označovanou jako Panzerbefehlswagen Hetzer. Od standardního stíhače se lišila rozšířenou radiovýbavou a doplňkovou anténou s hvězdicovým rozvětvením na konci. Radiostanice Fu 8 měla dosah až 50 km při hlasové komunikaci a až 120 km při použití morseovky.

Na podvozku Hetzeru vznikl také vyprošťovací a servisní vůz Bergepanzer Hetzer. Původní stíhač tanků přišel o svoji výzbroj i střechu zato však byl dovybaven navijákem a "radlicí" a nesl na palubě spoustu dalšího materiálu. Zmíněná "radlice" nebyla ovšem ani tak radlicí jako spíše opěrnou kotvou (koneckonců její název zněl Panzerberganker). Mohla sice být použita k odklízení sutin nebo trosek, které bránili ostatním vozidlům v cestě, její primární funkcí však byla opora vozu.

Dolní hrana radlice byla opatřena hrotem. Když měl Bergehetzer vyprošťovat navijákem nějaký jiný stroj, poskytla mu zabořená radlice oporu a stabilitu (na snímku níže je radlice zvednutá). Do konce války bylo postaveno celkem 181 těchto vozidel. Podle některých zdrojů byl čelní pancíř Bergehetzeru zeslaben z 60 na 30 mm což ulehčilo namáhanému podvozku. Výsledky testů ukázaly, že vyprošťovák je schopen odtahovat poškozený Hetzer pouze na krátké vzdálenosti a v mírném terénu (ne ve svahu, v písku nebo hlubokém blátě). Jinak docházelo k poruchám převodovky, která nebyla stavěná na takovou zátěž.

Počátkem roku 1945 se němci rovněž pokoušeli zvýšit palebnou sílu Hetzerů výměnou hlavní zbraně za silnější KwK 42 L/70 užívaný též tanky Panther. Tato modifikace však vedla ke značnému snížení pohyblivosti stroje neboť těžký kanon neúměrně zatěžoval předek podvozku. Proto bylo od dalších testů v tomto směru upuštěno.

Hetzery se ukázaly být natolik efektivním řešením, že Němci začali usilovně pracovat na hledání cest k jejich co nejmasovější výrobě. Cestou k tomu měla být nová generace vozu označovaná jako Hetzer Starr (Starr = pevný). Tato verze stíhače tanků měla být výrobně jednodušší a levnější než původní Hetzer a to zejména díky výměně pohonné jednotky a demontáži zákluzové brzdy kanonu. Novou pohonnou jednotkou měl být dieselový dvanáctiválec Tatra 103. Od května 1944 do února roku 1945 vzniklo celkem 14 prototypů Hetzer Starr, jen jeden z nich však byl osazen naftovým motorem. Zbytek poháněl starší benzínový Praga AE.

Pevná instalace kanonu (odtud název Starr) citelně usnadnila výrobu a demontáž brzdného zařízení zároveň uvolnila vnitřní prostor, který byl využit ke zvýšení zásoby munice na 79 nábojů. Nevýhodou ovšem bylo, že zpětný ráz výstřelu se přenášel do celé konstrukce, která tím samozřejmě více trpěla. Při prvních střeleckých testech v srpnu a září 1944 docházelo opakovaně k poškození zamšřovacího zařízení, které prostě nevydrželo ničím netlumené otřesy výstřelů. Válku přežilo 8 ze 14 prototypů a všechny byly pro potřeby československé armády znovu přestavěny do původní podoby, tedy se zákluzovým kanonem.

Ke konci války, spolu se zhoršující se situací Třetí říše, musely Hetzery často sloužit i jako náhrada za ztracené tanky. Hetzery byly nasazovány až doslova do posledních hodin druhé světové války, kdy již sloužily pouze u smíšených jednotek složených z vojenského personálu všeho druhu. Během květnového povstání roku 1945 se povstalci zmocnili několika strojů z továrních hal a použili je proti okupantům. Některé z nich nebyly ještě ani dokončené a neměly tedy namontovaný kanon. Otvor po zbrani byl proto u nich zaslepen deskou a jedinou výzbrojí se stal kulomet. Jeden takový nekompletní Hetzer se také například zúčastnil bojů o rozhlas.

Po válce pokračovala výroba Hetzerů v Československu až do 60. let a to pod označením ST-I neboli Stíhač Tanků I. Celkem měla poválečná Československá armáda ve svých stavech 300 těchto strojů, z nichž zhruba polovina byla vyrobena po válce.

15 Hetzerů bylo přislíbeno rumunské armádě ale tyto nebyly nikdy dodány. Zato Maďaři svých 75 vozů skutečně obdrželi a zřejmě i bojově nasadili proti Sovětům. 158 strojů si po válce od českých výrobců objednala švýcarská armáda. Stíhače tanků G-13, jak je Švýcaři označovali, měli narozdíl od původních Hetzerů kanony s úsťovou brzdou, jiné reflektory a další detaily. Právě švýcarské G-13 jsou k vidění při mnoha vojenskohistorických akcích v roli německých Hetzerů.

Nashorn

Pancéřování a výzbroj
Posádka	4-5
Délka	8,44 m (7,26 bez kanónu)
Šířka	2,95 m
Výška	2,94 m
Hmotnost	24 t
Pancéřování	trup 20-30 mm, nástavba 10 mm
Hlavní zbraň	88mm kanón PaK 43/1 L/71
Sekundární zbraně	volně ložený kulomet
Pohon a pohyb
Pohon	V-12 Benzínový motor Maybach HL 120 TRM 224 kW (300 hp)
Max. rychlost	42 km/h
Poměr výkon/hmotnost	12,5 hp/tunu
Dojezd	130 (terén) - 235 (silnice) km

Stíhač tanků Nashorn (česky: nosorožec), původním názvem Hornisse (česky: sršeň), též SdKfz 164, byl německý těžký stíhač tanků vyráběný v letech 1943–1945. Celkem bylo vyrobeno 494 kusů.

Vývoj:

V zimě roku 1941 se němečtí konstruktéři snažili použít pro nový stíhač tanků podvozek z PzKpfw III nebo PzKpfw IV. Později se však ukázalo, že ani jeden podvozek není pro tento účel vhodný. Proto firma Alkett přišla s novým podvozkem. Firma Alkett dostala počátkem roku 1942 zakázku na samohybnou 150 mm houfnici FH 18. Pro ni byl vyvinut podvozek, který v sobě spojoval podvozky PzKpfw III. A PzKpfw IV. Od podvozku tanku PzKpfw IV. převzala tyto prvky: pásy, vzduchové filtry, chladič, větrák a součásti výfukového systému. Tank PzKpfw III zastupovaly tyto součásti: hnací kola, motor, převodovka, elektroinstalace, palivová pumpa, mechanismus řízení a další detaily. Tento podvozek dostal název Geschützwagen III/IV (dělový vůz).

Nashorn se sklopenou podpěrou děla, posádka přebírá zprávu

V únoru 1942 firma Alkett vyvinula nový Panzerjager Hornisse. Ten byl vyzbrojen kanónem Pak 43 L/71 ráže 88 mm. Motory byly dány doprostřed podvozku, a ten byl prodloužen. Na podvozku vznikla nástavba svařená z pancéřových plechů o tloušťce pouhých 10 mm. Důvodem toho bylo co největší odlehčení podvozku, který byl zatížen nesením kanónu. Nástavba nebyla zastřešená, a tak se posádka před deštěm mohla chránit pouze nepromokavou plachtou. Otvor v čelním štítu, kterým procházela hlaveň zbraně byl chráněn posuvnými plechy takže byl i při maximálním náměru hlavně úplně uzavřený.

Hitlerovi byl tento stroj představen v říjnu 1942, projekt byl schválen a Hitler očekával, že produkce započne v květnu 1943.

Hlavní výzbrojí stroje byl 88 mm Pak 43 L/71, se zásobou munice 40 nábojů. Sekundární výzbrojí byl kulomet MG 34, který byl uložen v bojovém prostoru. Posádku tvořilo pět mužů. Řidič a radista, kteří měli svá stanoviště v přední části trupu, nad ním měl každý kruhový poklop. V nástavbě měli svá stanoviště velitel, střelec a nabíječ, ti nastupovali dvoudílnými vraty, které byly v zadní části nástavby.

Během produkce, začátkem roku 1944, bylo změněno uspořádání předního pancíře a byl vyměněn kanón Pak 43 L/71 za novější Pak 43/1 L/71. 24. února 1944 byl na Hitlerův rozkaz tento stroj nazván Nashorn.

Nashorn na továrním dvoře

Po zkušenostech z bojových podmínek byla zavedena jednoduchá podpěra děla. Dělo bylo do podpěry uloženo pouze při přesunu, v boji se podpěra sklopila.

Nasazení v boji:

Nashorn i Hornisse si odbyl svou premiéru při ofenzivě u Kurska (operace Zitadelle). I přes své slabé pancéřování a vysokou siluetu se ukázaly jako výborný stíhač tanků. Byl obratný, rychlý a měl výborný kanón. Dokázal likvidovat nepřátelské tanky na vzdálenost větší než 4 km, přičemž ony jej nemohly ohrozit. Je například zaznamenán případ, kdy se v březnu 1945 podařilo Leutenant Beckmannovi z sPzJagAbt 88 blízko Märzdorfu zničit ruský tank IS-2 na vzdálenost 4600 metrů! 23. prosince 1943 se podařilo Leutnantu Albertu Ernstovi u Vitebska zničit 14 sovětských strojů, přičemž spotřeboval pouze 21 kusů munice. Tím si vysloužil přezdívku „Tiger von Vitebsk“ (tygr od Vitebska).

Nashorny se svými posádkami na východní frontě

Nashorny byly formovány do samostatných praporů těžkých stíhačů tanků sPzJgAbt (schwere Panzerjäger Abteilung). Bylo vytvořeno šest takovýchto praporů, byly to: sPzJgAbt 560, 655, 525, 93, 519 a 88. Každý tento prapor se sestával z třiceti strojů.

Nashorn, i přes své slabé pancéřování byl výborný stíhač tanků. Byl obratný, jeho pohonná jednotka Maybach HL 120 TRM o výkonu 300 koní mu dokázala udělit maximální rychlost 40 km/h a jeho kanón dokázal ničit nepřátelské stroje na obrovskou vzdálenost. Právě zničení jediného spojeneckého M26 Pershing měl na svém kontě Nashorn z 2. roty schwere Heeres Panzer Jaeger Abteilung 93. Došlo k tomu 6. března 1945 ve městě Niebl. Nashorn dokázal vyřadit spojenecký stroj jedinou ranou na vzdálenost 250 metrů. Od zahánejí výroby v únoru 1943 do jejího ukončení v březnu 1945 byly vyrobeny pouze 494 Nashorny. Stroje byly vyráběny v továrně Deutsche Eisenwerke v Tieplitz-Schonau. V pozdějších letech byly nahrazovány novějšími a lépe pancéřovanými stroji, přesto však ve službě zůstaly až do konce války..

Zdroj: cs.wikipedia.org/wiki/Nashorn

Zdroj: www.panzerweb.wz.cz/nashornw.htm

Ferdinand

Pancéřování a výzbroj
Posádka	6 (velitel, řidič, střelec, radista a dva nabíječi)
Délka	8,14 m (vč. kanonu)
Šířka	3,43 m
Výška	3,0 m
Hmotnost	65 t
Pancéřování	200 mm
Hlavní zbraň	88mm kanón StuK 43 L/71 zásoba munice 55 granátů
Sekundární zbraně	1x 7,92 mm kulomet (později 2x)
Pohon a pohyb
Pohon	2x benzínový motor Maybach HL 120 2x 300 hp (2 x 220kW)
Odpružení	dvojité torzní tyče prokládané silničními koly
Max. rychlost	až 30 km/h 10 km/h v náročném terénu
Poměr výkon/hmotnost	9 hp/tunu
Dojezd	150 km na silnici 90 km na polní cestě

Ferdinand, respektive SdKfz 184, byl těžký stíhač tanků vyvinutý a sériově vyráběný firmou Porsche a používaný německou armádou ve druhé světové válce. Jeho jméno se stalo v očíchvojáků Rudé armády synonymem pro jakéhokoliv stíhače tanků. Poprvé byl nasazen v roce 1943 na východní frontě, a protože se u něj projevily určité nedostatky, byly přeživší stroje po bitvě u Kurska staženy z fronty a podrobeny přestavbě. Vylepšená varianta stroje pak dostala nové jméno Elefant.

Když německý zbrojní úřad vypsal soutěž na nový typ těžkého tanku (projekt Tiger), vstoupily do soutěže o tuto zakázku dva konkurenční návrhy: Porsche a Henschel. Profesor Ferdinand Porsche si byl natolik jist svým vítězstvím, že neváhal dokonce zahájit sériovou výrobu ještě před tím, než bylo vydáno rozhodnutí o vítězi. Vyhrál ale tým Henschela a Porschemu tak zbylo 95 podvozků a trupů k tanku, který nikdo nechtěl. Po dlouhé diskusi, co s nimi, bylo nakonec rozhodnuto, že sešrotovat je by byla škoda a že budou využity na něco jiného. Pět trupů bylo přestavěno na těžký vyprošťovací stroj (tzv. Bergetiger). Zbylých 90 bylo přestavěno na unikátní konstrukci těžkého stíhače tanků. Požadovaná extrémní pancéřová ochrana (200 mm silný čelní pancíř nástavby, 100mm čelní pancíř trupu, 80mm zadní část nástavby) vedla nakonec k podstatně těžšímu stroji, než měl být původní tank (naložený municí a palivem vážil asi 69 tun). To vedlo k podstatnému omezení rychlosti a vysoké spotřebě paliva

V době jeho prvního nasazení neexistoval stroj, který by ho zepředu dokázal vážněji ohrozit na libovolnou vzdálenost, a ještě na konci války představoval při čelním souboji extrémně tvrdý oříšek. Výkonné a přesné dělo mu v kombinaci se silným pancířem zpravidla poskytovalo výhodu většího účinného dostřelu oproti protivníkovi. Převaha se měnila v nevýhodu, pokud se dostal do příliš těsné blízkosti většího množství obrněné techniky protivníka. Ta pak mohla neohrabaného Elefanta obklíčit a z boku či zezadu rozstřílet.

Zatímco u posádek nepřátelských tanků a samohybných děl si Ferdinand získal obrovský respekt, mohl být ohrožen nepřátelskou pěchotou. Podstatnou nevýhodu představovala zejména absence organické kulometné výzbroje. Ferdinand potřeboval nutně silný doprovod pěchoty či lehkých tanků pro ochranu před pěchotou, problematickým se jevil i malý rozhled posádky, která musela až příliš často otevírat poklopy a vystrkovat ven hlavy. Absence otočné věže navíc činila stroj prakticky bezmocným při jakékoliv vážnější poruše pásu nebo hnacích kol. Velikou nevýhodu představovala také jeho velká hmotnost, která často ztěžovala či přímo znemožňovala odtažení poškozených strojů z bojiště.

Koncem roku 1943 byly přeživší stroje staženy z východní fronty a byly podrobeny přestavbě. Nejpodstatnějšími změnami bylo dodatečné přidání kulometu MG 34 ovládaného radistou a velitelské věžičky s periskopy. Modernizovaná verze byla pojmenována Elefant (slon).

V roce 1943 byl Ferdinand nasazen v bitvě u Kurska. Koncem roku byly všechny přeživší stroje (48 kusů) staženy do Říše na již zmíněnou přestavbu. V únoru 1944 byla jedna část strojů upravené verze nasazena v Itálii, zbytek krátce poté na Ukrajině. Poslední Elefant v řadách německých ozbrojených sil byl údajně vyřazen až 22. dubna 1945 poblíž Berlína.

Jak již bylo řečeno, jeho jméno se stalo synonymem pro všechny stíhače tanků Německa. Proto se v ruské literatuře lze setkat s tisíci a tisíci zničenými Ferdinandy, ačkoliv jich bylo ve skutečnosti vyrobeno jen 90 kusů, z nichž jen část byla zničena či vyřazena na východní frontě. Pokud se k takovéto literatuře dostanete, představte si pod tímto jménem cokoliv od strojeMarder I po Jagdtigera. Spíše to ovšem bude ten Marder a to je přece jen něco „trochu“ jiného.

Zdroj cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_(st%C3%ADha%C4%8D_tank%C5%AF)

Jagdpanther

Historie výroby
Země původu	Německo
Období výroby	1944–1945
Základní charakteristika
Posádka	5
Délka	9,87 m
Šířka	3,217 m
Výška	2,715 m
Hmotnost	45,5 t
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování	30-80 mm
Hlavní zbraň	88mm kanón PaK 43 L/71, 57 nábojů
Sekundární zbraně	7,92 mm MG-34, 600 nábojů
Pohon a pohyb
Pohon	V-12 Benzínový motor Maybach HL230 P30 700 hp
Odpružení	torzní tyče
Max. rychlost	55 km/h
Poměr výkon/hmotnost	16 hp/tunu
Dojezd	100 km (v terénu) 250 km (na silnici)

Vznik a vývoj

Vývoj těžkého stíhače tanků, využívajícího podvozku tanku Panther a vyzbrojeného kanónem Pak 43 L/71 ráže 88 mm byl firmě Krupp zadán v srpnu roku 1942. Projekt nesl označení Sd. Kfz. 173 a bojové jméno Jagdpanther. Na konci měsíce byl hotov model ve velikosti 1:10 a v listopadu maketa ve velikosti 1:1. Prototyp stíhače byl dokončen v listopadu 1943 a dne 20. prosince 1943 byl předveden Hitlerovi. Počátkem roku 1944 byla zahájena sériová výroba typu, která dala 425 kusů.

Konstrukce

Jagdpanther, jak už bylo zmíněno, vznikl na podvozku tanku Panther. Na trupu byla postavena kompletně uzavřená nástavba s výrazně skosenými stěnami. Vstupovalo se do něj dvěma kruhovými poklopy na střeše nebo jednodílnými dvířky v její zadní části. Napravo od něj byl poklop pro nakládání munice. Posádka byla pětičlenná: velitel, střelec, řidič, nabíječ a radista. Hlavní zbraní byl vynikající 88 mm protitankový kanón PaK 43/3 (anebo 43/4) L/71, který byl použit i u tanku Tiger II. Náměr kanónu byl možný v rozmezí -8° až +14°. Odměr 11° nalevo i napravo. Protipěchotní zbraní byl kulomet MG 34 ráže 7,92 mm (ovládaný radistou) umístěný vedle kanónu; v tanku byly i dva samopaly MP40. Pro kanón měla posádka k dispozici 57 kusů granátů a pro kulomet 600 kusů nábojů. Pancéřování trupu se pohybovalo v rozmezí 40 až 60 mm, nástavby 25 (vrch) až 80 mm (předek). Kanón chránil štít Saukopfblende ("prasečí hlava") silný 100 mm.

Podobně jako jiné německé stroje i mnoho stíhačů Jagdpanther bylo při výrobě natřeno antimagnetickou pastou Zimmerit, která chránila vozidlo před magnetickými minami.

Výkony

Jagdpanther ve Francii, 1944

Stroj vážící víc jak 45 tun poháněl motor Maybach HL230 o výkonu 700 koňských sil. Ten při jízdě na cestě spotřeboval 280 litrů benzínu na 100 km, ale v náročném terénu se spotřeba vyšplhala až na 700 litrů paliva. Na přelomu let 1944 a 1945, kdy německý válečný průmysl trpěl akutním nedostatkem pohonných hmot, to byl asi největší nedostatek tohoto vozidla, jehož nádrže pojaly celkově 730 litrů benzínu. Na cestě se maximální rychlost pohybovala v rozmezí 45 až 55 km/h a oproti relativně vysoké hmotnosti byl Jagdpanther dobře pohyblivý i v terénu, kde dokázal vyvinout rychlost 25 až 30 km/h.

Výborná pohyblivost, vynikající 88 mm kanón a dobrá pasivní ochrana posádky z Jagdpantheru činily obávaného soupeře ať už spojeneckých nebo sovětských tankistů. V období let 1944 až 1945, kdy Německo čelilo tisícům ruských, amerických nebo britských tanků už ale i přes vydařenou konstrukci nemohlo několik stovek těchto strojů v žádném případě zvrátit situaci na frontách, na kterých byl nasazen. I přes to všechno se pravděpodobně jednalo o nejlepší vozidlo ve své kategorii v celé druhé světové válce.

Bojové nasazení

Pohled z boku, viz tři zásahy

Jagdpanther byl zařazován do oddílů těžkých stíhačů tanků. Většinu strojů obdrželi jednotky Wehrmachtu, ale menší počet sloužil i u Waffen SS. Prvními jednotkami vyzbrojenými Jagdpanthery byli schwere Panzerjäger Abteilung 559 a 654. Druhá zmíněná jich několik nasadila proti západním spojencům v bojích v Normandii, ale většina z vyrobených strojů bojovala navýchodní frontě. Na západě se zúčastnily hlavně bojů během ofenzivy v Ardenách na konci roku 1944, kde jich bylo pro tento účel shromážděno 51.

Od začátku roku 1945 byly postupně zařazovány i do stavů sedmi tankových divizí, v kterých měly vytvořit aspoň jednu rotu.

Zdroj cs.wikipedia.org/wiki/Jagdpanther

Jagdtiger

Historie výroby
Země původu	Německo
Výrobce	Nibelungenwerk (Steyr-Daimler-Puch)
Období výroby	1944–1945
Vyrobeno kusů	88
Základní charakteristika
Posádka	6 (velitel, řidič, radista-kulometčík, střelec, 2 nabíječi)
Délka	10,65 m (včetně kanónu)
Šířka	3,6 m
Výška	2,8 m
Hmotnost	75 t
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování	čelo: 250mm, boky a zadní stěna: 80mm, strop: 40mm
Hlavní zbraň	1x 128 mm PaK 44 L/55, plná zásoba munice: 40 granátů
Sekundární zbraně	1x pevný MG 34, 1x volně ložený MG 42, 2x volně ložený samopal
Pohon a pohyb
Pohon	V-12 Benzínový motor Maybach HL 230 P30, 520 kW (700 hp) spotřeba paliva: 7-10 litrů/km (7 kvalitní silnice, 10 terén)
Odpružení	torzní tyče
Max. rychlost	až 40 km/h, 10 km/h v terénu
Poměr výkon/hmotnost	9,21 hp/tunu
Dojezd	120 km na silnici, 80 km v obtížném terénu

Jagdtiger (SdKfz 186), oficiální značení Panzerjäger Tiger Ausf. B byl německý supertěžký stíhač tanků na konci druhé světové války.

Jagdtiger představuje jeden z vrcholů snah zbrojního průmyslu Třetí říše ve směru budování stále těžší a větší obrněné techniky. Byl to nejtěžší a nejlépe pancéřovaný sériově vyráběný obrněný prostředek; rekordní byla i jeho hlavní zbraň - kanón ráže 128mm PaK 44 L/55. Tomu však odpovídala mimořádná výrobní cena a spotřeba paliva. Základem pro Jagdtigera se stal podvozek a vana supertěžkého tanku Tiger II (též Königstiger). Bylo vyrobeno 88 kusů; nasazen byl při bitvě v Ardenách, u Remagenu a dále na západní frontě. Několik strojů bojovalo vRakousku proti Rudé armádě.

Zhodnocení

Jagdtiger představoval vážnou hrozbu i pro ty nejtěžší nepřátelské tanky, jež mohl účinně ostřelovat na vzdálenost minimálně tři a půl kilometru, zatímco žádný protivník jej nedokázal zepředu vážněji ohrozit ani z těsné blízkosti. Navzdory tomu je projekt obecně hodnocen jako chybný a neúspěšný - Jagdtiger představoval luxus, který si Německo nemohlo dovolit. Jeho výroba byla extrémně drahá a pomalá, spotřeba paliva příliš vysoká. Stroj trpěl celou řadou závad vyplývajících z uspěchaného nasazení na frontu a přílišného namáhání hnacích systémů. Jeho kanón používal dělené střelivo, což v boji vedlo k nižší praktické rychlosti střelby. Stroj byl příliš nemotorný a stejně jako Ferdinand se nedokázal vypořádat s útokem většího množství nepřátel, kteří se dostali do jeho těsné blízkosti a obvykle jej bez potíží vymanévrovali. Stejně tak byl zranitelný útoky nepřátelského letectva.

Zdroj cs.wikipedia.org/wiki/Jagdtiger

Panzer VII Löwe

Pancéřování a výzbroj
Hmotnost	76tun
Pancéřování	100mm (přední pancíř)
Hlavní zbraň	1x 105 mm
Sekundární zbraně	spřažený kulomet
Pohon a pohyb
Pohon	1000hp
Max. rychlost	27km/h

Základní charakteristika
PANZER VII Schwerer Löwe
Hmotnost	90tun
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování	120mm (přední pancíř - plánované), 140mm (přední pancíř - nakázané Hitlerem)
Hlavní zbraň	1x 105mm (plánované), 1x 150mm (nakázané Hitlerem)
Sekundární zbraně	spřažený kulomet
Pohon a pohyb
Pohon	1000 hp
Max. rychlost	23km/h (plánovné), 30km/h (nakázané Hitlerem)

Panzer VII Löwe (lev) byl projekt supertěžkého tanku, který navrhla společnost Krupp během 2. světové války. Projekt nikdy neopustil technické výkresy, bylo od něj upuštěno na úkor projektu Panzer VIII Maus

Leicher Löwe - lehčí verze s motorem o výkonu 1 000 koňských sil, který měl dávat tanku maximální rychlost 27 km/h, měla vážit 76 tun, přední pancíř měl mít sílu 100 mm, věž měla být namontovaná vzadu a výzbroj mělo tvořit dělo ráže 105 mm L/70 a spřažený kulomet.

Schwerer Löwe - těžší verze s motorem, který měl dávat výkon 1 000 koňských sil a maximální rychlost 23 km/h, hmotnost měla být 90 tun, přední pancíř měl být 120 mm silný, věž měla být ve středu podvozku, výzbroj mělo tvořit dělo ráže 105 mm a spřažený kulomet.

Když Hitler viděl návrhy, přikázal od lehčí verze upustit a těžší verzi nakázal upravit tak, aby výzbroj tvořilo dělo ráže 150 mm, přední pancíř zesílit na 140 mm a maximální rychlost zvýšit na 30 km/h. Ale žádná z verzí nikdy nebyla postavena, jen některé prvky z těžší verze byly použity u tanku Königstiger. Tank Löwe byl megalomanský a zároveň nereálný projekt, který neměl tehdy šanci úspěšného bojového nasazení; stroj byl také příliš těžký na to, aby přešel přes mosty.

Heuschrecke 10

Pancéřování a výzbroj
Posádka	5 osob (velitel,řidič a 3 střelci)
Délka	6,55 m
Šířka	2,95 m
Výška	2,33 m
Hmotnost	23,3 t
Pancéřování	16 - 30 mm
Hlavní zbraň	10,5 cm FH 18/1 L/28
Sekundární zbraně	žádná
Pohon a pohyb
Pohon	Maybach HL90 300 kW
Odpružení	torzní tyče
Max. rychlost	40 km/h
Poměr výkon/hmotnost	17,3 hp/tunu
Dojezd	240 km po silnici, 130km krajinou

Heuschrecke 10 (kobylka 10)byl prototyp samohybného děla vytvořený firmou Krupp v letech 1942. Oficiální název tohoto vozidla byl: 105 mm leichte Feldhaubitze 18/1 L/28 auf Geschützwagen III/IV. Stroj se vyráběl v německém Magdeburku. Heusrecke 10 byl vybaven odnímatelnou věží, která mohla být použita jako bunkr nebo sundána a použita jako dalekonosné dělo.

Krupp vyráběl pouze tři prototypy od roku 1942 do roku 1943, tyto modely byly označeny 582501 a 582503. Heuschrecke využíval podvozek Geschützwagen III/IV, který byl vyroben pro samohybná dělo Hummel a Nashorn. Program byl zastaven po vyrobení jediného prototypu.

Zdroj Wikipedie - autor User:Fat yankey

Brummbär

Pancéřování a výzbroj
Posádka	5 osob
Délka	5,93 m
Šířka	2,88 m
Výška	2,52 m
Hmotnost	28,2 t
Pancéřování	20 - 100 mm
Hlavní zbraň	houfnice StuH 43, později StuH 43/1L/12 ráže 150 mm
Sekundární zbraně	prvních 20 kusů ne, další 1 - 2 kulomety MG ráže 7,92 mm
Pohon a pohyb
Pohon	Maybach HL 120 TRM 300 k
Max. rychlost	40 km/h na silnici
Dojezd	210 km

Brummbär SdKfz 166 bylo německé útočné dělo užívané za druhé světové války. Vzniklo dle požadavku na samohybné dělo, které by bylo chráněno před nepřátelskou palbou a schopno operování přímo na bojišti. Počátky vývoje spadají do roku 1942 a zajímal se o ně i samotný Adolf Hitler. Na podvozku tanku Panzer IV. byla instalována nástavba z pancéřových desek, přičemž síla pancíře činila 20 - 100 mm. V nástavbě byla zabudována houfnice StuH 43 ráže 150 mm, která měla krátkou 180-centimetrovou hlaveň. Maximální dostřel činil 4300 metrů, zásoba vezené munice byla 38 nábojů. První stroje neměly žádnou zbraň proti pěchotě, osádka se mohla chránit pouze svými osobními zbraněmi, když střílela z průzorů. V létě roku 1943 byl stroj modernizován. Došlo k instalaci lehčí houfnice StuH 43/1 L/12, Brummbär byl osazen kulometem MG 34, byly provedeny další změny. Velká část obrněnců ještě měla představné boční pancéřování, tzv. Schürzen (zástěry). Do roku 1945 bylo vyrobeno celkem 306 kusů tohoto stroje.

Zdroj Wikipedie - autor baku13

Sturmtiger

Historie výroby
Typ vozidla	Těžké útočné dělo
Země původu	Německo
Výrobce	Alkett
Návrh	1943–1944
Období výroby	říjen 1943 – leden 1945
Vyrobeno kusů	19
Základní charakteristika
Posádka	5 osob
Délka	6,28 m
Šířka	3,57 m
Výška	2,85 m
Hmotnost	68 t
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování	až 150 mm
Hlavní zbraň	380 mm raketový vrhač střel RW61 L/5,4
Sekundární zbraně	1 kulomet MG 34 ráže 7,92 mm
Pohon a pohyb
Pohon	Maybach HL 230 P 45 700 PS (690 hp, 515 kW)
Odpružení	torzní tyče
Max. rychlost	40 km/h na silnici
Poměr výkon/hmotnost	10,77 PS/t
Dojezd	120 km

Sturmtiger byl německý útočný raketomet, který se vyráběl za druhé světové války. Počátek jeho vzniku je datován na přelom let 1942-1943, kdy po bitvě u Stalingradu bylo zřejmé, že armáda potřebuje účinnou zbraň na likvidaci budov a opevnění, které sloužily k obraně měst. Výsledkem byl stroj, který byl osazen vrhačem raketových střel RW-61, který byl původně určen pro bitevní lodě jako protiponorková zbraň. Podvozek byl vzhledem k tíze rakety užit z těžkého tanku Tiger I. Nábojem byla 1,4 metru dlouhá raketa, která měla vlastní motor. S touto raketou vážící 345 kg bylo manipulováno prostřednictvím minijeřábu. Do věže obrněnce se vešlo 12 kusů těchto raket do úložných prostor a jedna raketa na „válečkový“ dopravník a výjimečně ještě jedna byla vložena v hlavni. Do sériové výroby se Sturmtiger dostal až na jaře roku 1944. Jeho oficiální název zněl „38cm Rakettenwerfer RW 61 auf Sturmmösser Tiger“. Celkem bylo vyrobeno pouhých 18 ks.

Sturmtigery bojovaly zejména na západní frontě, určitých úspěchů dosáhly v bitvě v Ardenách. Též se účastnily potlačení Varšavského povstání.

Zdroj Wikipedie - autor Darkone

Karl - Gerät

Historie služby
Karl-Gerät

Místo původu	Nacistické Německo
Ve službě	1941–1945
Války	2. světová válka
Historie výroby
Navrženo	1937–1940
Výrobce	Rheinmetall
Výroba	1940–1942
Varianty	Gerät 040,Gerät 041
Základní údaje
Hmotnost	124 t
Délka	11,15 m
Délka	4,2 m (při výstřelu)

Karl-Gerät bylo samohybné dělo (hmoždíř) používané německou armádou za druhé světové války. Jeho nejtěžší náboj měl ráži 60 cm a vážil 2 170 kg. Dostřel nejlehčího náboje (1 250 kg) byl něco přes 10 km. Každý hmoždíř byl doprovázen jeřábem, těžkým podvalníkem a několika upravenými tanky pro přepravu munice.

Jedná se o 600mm hmoždíř lafetovaný na pásovém podvozku (Selbstfahrlafette). Hmotnost sestavy činila 139/154 t. Hmoždíř měl zadní nabíjení s využitím horizontálního klínového závěru. Kvůli kompenzaci zpětného rázu bez použití rydel střelba vyžadovala minimální elevaci 50°. Hmotnost náboje (projektilu) činila 2 t, úsťová rychlost 240 m/s, účinný dostřel cca 4 km.

Vzhledem k rychlosti pojezdu 6–7 km/h a značnému opotřebení pásů a pojezdových kol podvozku (měrné zatížení 1,5 kg/cm2) se pro transport využívalo kolejového přepravníku tvořeného párem pětinápravových podvozků spojených výložníkem, na který se za pomoci výkonné hydrauliky a několika jeřábů zavěsil celý kanón i s podvozkem.

V ojedinělých případech bylo pro přepravu využíváno kolových podvalníků Culemeyer. Pro rozložení bylo zapotřebí 35t jeřáb, který nebyl součástí výzbroje baterie. Dílčí části tvořil podvozek, hlaveň se závěrným ústrojím, lafeta a náměrný mechanismus a nabíjecí soustrojí přepravované společně s oběma brzdovratnými mechanizmy. Celková hmotnost soupravy tahač + valník + podvozek většinou překračovala maximální nosnost mostů, takže před každým mostem musel podvozek děla sjet z podvalu, přejet most po vlastní ose (i tak se mnohdy pohyboval na hranici maximálního zatížení) a za mostem zase najet na valník. k tomu sloužil speciálně zkonstruovaný skládací nájezd přepravovaný na samostatném nákladním voze. Díky všem těmto problémům – i přes relativně vysokou konstrukční rychlost tahače SdKfz 8 – se doba přepravy počítala na dny a někdy i týdny.

Pro transport munice se využívalo modifikace podvozku PzKpfw IV s označením SdKfz. 161, který byl schopen přepravit naráz 4 náboje a pro snadnější manipulaci s municí byl vybaven 6t jeřábem, nebo podvalníků Culemeyer, které uvezly až 10 nábojů.

Těchto moždířů bylo do léta 1941 vyrobeno celkem 6 ks (některé prameny uvádějí 7) a první čtyři (Adam, Eva, Thor a Odin) byly přiděleny k 833. schwere Artillerie-Abteilung dislokované v Bergenu pod velením pplk. Schmidta. 1. baterii (Adam a Eva) velel kpt. Messmann, 2. baterii (Thor a Odin) velel pplk. Rudt.

Dělostřeleckou baterii tvořila dvě děla, osm 12 t polopásových vozů SdKfz 8, osm podvalníků Culemeyer, dva transportéry munice SdKfz. 161, osm náklaďáků a několik osobních aut a motocyklů a cca 160 mužů.

Zdroj Wikipedie

Německý strom

Tiger I

Tiger II

E 100

Maus

Landkreuzer P. 1000 Ratte

Landkreuzer P. 1500 Monster

80 cm granát v porovnání s T-34

PzKpfw I

PzKpfw II

PzKpfw III

PzKpfw IV

Panther

StuG III

StuG IV

Marder 1

Marder II

Marder III

Hetzer

Nashorn

Ferdinand

Jagdpanther

Vznik a vývoj

Konstrukce

Výkony

Bojové nasazení

Jagdtiger

Zhodnocení

Panzer VII Löwe

Heuschrecke 10

Brummbär

Sturmtiger

Karl - Gerät

Vyhledávání

Kontakt